V posledních dnech se opět objevily informace o převodu několika významných nemocnic ze státu na hlavní město Praha. První vážné zvěsti se však vyskytly již v roce 2011. V té době se spekulovalo o dvou fakultních nemocnicích – Bulovce a Thomayerově (Krčské).  Bohužel nezůstalo jen u řečí a ministerstvo zdravotnictví v prosinci loňského roku odebralo oběma nemocnicím statut fakultní (první krok k jejich převodu či prodeji, ze zákona jsou „fakultní nemocnice“ od takových kroků chráněny). Pár měsíců se nic nedělo a najednou došlo k jednání ministra zdravotnictví Hegera a pražského primátora Svobody. Z jednání vznikla dohoda o převodu NE dvou, ale rovnou čtyř významných nemocnic z rukou státu do rukou radnice. K výše zmíněným odfakultněným nemocnicím přibyla nemocnice Na Homolce a Ústav pro péči o matku a dítě (Podolská porodnice). Zajímavostí této dohody je fakt, že o ní do poslední chvíle nikdo nevěděl a to ani zastupitelé hl. města Prahy jenž sedí ve výboru zabývajícím se zdravotnictvím. Další pikantností je, že primátor k tomu neměl žádný mandát!

Vraťme se k samotným nemocnicím a dopadům jejich převodu. V první řadě si musíme osvětlit fakta. Provoz samotné nemocnice je velmi nákladná záležitost, dále jsou potřebné veliké investice. Z analýzy pražských komunistů, jenž byla vytvořena (byla zaměřena pouze na Bulovku) vyplývá několik variant. Zmíním se pouze o té nejméně nákladné. Z té plynou potřebné investiční náklady ve výši cca 3 miliardy Kč a každoroční provozní náklady v řádu několika set miliónů korun. V současné době Praha na takovéto experimenty nemá peníze. Omezují se jak provozní tak i investiční náklady (Praha má manko ve výstavbě metra, městského okruhu, čističky odpadních vod, dopravního podniku…).

Druhým problémem a podle mého názoru mnohem podstatnějším je velice pravděpodobné omezení a zhoršení kvality zdravotní péče nejenom občanům hlavního města. Moje obavy jsou podloženy výše zmíněným omezením finančních prostředků a především dvacetiletou zkušeností s pravicovým vedením našeho hlavního města. Lze předpokládat omezení méně lukrativních zdravotních oborů, zhoršení podmínek pro pacienty a následná „privatizace“ s odůvodněním, že město na to nemá prostředky a že soukromý sektor je lepší hospodář. Na zdraví a potřeby obyvatel nebude brán zřetel.

Za pár měsíců či let se dozvíme (jako v poslední době pokolikáté), že výběrová řízení na provozování služeb v „městských“ nemocnicích byla předražená, že vítězové jsou netransparentní a že nový vlastníci „zprivatizovaných“ nemocnic získali obrovské majetky za hubičku!

Občanům hlavního města zůstanou jenom oči pro pláč, prázdná městská pokladna (možná i dluhy). A pokud někdo z Pražanů bude chtít dostupnou kvalitní péči bude muset jezdit do vzdálené FN a tam dlouze čekat, (protože nebude jediný, kdo bude potřebovat kvalitní zdravotní péči) nebo se bude rozhodovat, zda zaplatí nájem nebo půjde na ošetření na nově vzniklou soukromou kliniku.

  Mgr. Jaromír Petelík,  zastupitel MČ Praha 8

V pátek 24. února 2012 se členové Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) zúčastnili pietního aktu u hrobu představitelů československého revolučního dělnického hnutí na pražských Olšanských hřbitovech u příležitosti 64. výročí vítězství čs. pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí. Akci pořádala Pražská rada KSČM. Stručný projev přednesla předsedkyně Pražské rady, poslankyně PS PČR soudružka Marta Semelová. Ocenila nástup socialismu pod vedením KSČ a Klementa Gottwalda jako období, kdy měl český a slovenský lid sociální jistoty, o nichž se mu dnes ani nesní. Uvedla, že zločinný nebyl režim nastolený v únoru 1948, nýbrž až režim dnešní, zvítězivší v listopadu 1989.
Mezi posluchače projevu patřilo kromě asi 30 komunistů (nižší účast než v předchozích letech byla způsobena zejména začátkem akce už ve 14 hodin, z důvodu odpolední okresní konference KSČM) také zhruba osm novinářů s fotoaparáty a kamerou a známý exhibicionista, antikomunista a sudetoněmecký revanšista Jan Šinágl, na rozdíl od minulého roku tentokrát bez praporu se srpem a kladivem a nápisem "bezkomunistu.cz" na jedné straně a hákovým křížem na straně druhé. Ano, Jan Šinágl dorazil bez jakéhokoli praporu či transparentu, pouze s fotoaparátem. Také režimní reportéři se činili. Už před začátkem pietního aktu lezli po hrobě revolucionářů jako housenky a fotili každou kytici a stuhu na ní, poté snad každého účastníka z bezprostřední blízkosti, soudružce Semelové div že nestrčili dlouhé objektivy svých drahých fotoaparátů až do úst. Některé výsledky jejich úsilí můžeme zhlédnout např. na Parlamentních listech, idnes.cz a novinkách.cz. Naskýtá se otázka, jak se režimní novináři a antikomunistický provokatér dozvěděli o interní komunistické akci, veřejně neinzerované...
Pietní shromáždění bylo zakončeno zpěvem Internacionály. I přes účast protikomunistických živlů byl jeho průběh narušen jen jedním výkřikem jakési kolemjdoucí dámy, že "jí komunisté vyvraždili celou rodinu", což je "svědectví", za nějž by Ústav pro studium totalitních režimů byl jistě vděčen, protože takový případ v období let budování socialismu nebyl dosud zdokumentován, dokonce ani Lidovými novinami, Bleskem či Mladou frontou Dnes!

Drážďany-město saských kurfiřtů, město Augusta Silného, galerie Zwinger. Nákupní centrum. Tak zná půlmilionové město severních sousedů většinou každý našinec. Drážďany se však v závěru druhé světové války staly hrobem mnoha tisíců lidí, a to tehdy, když je anglo-americké bombardovací svazy téměř srovnaly se zemí. Ještě dodnes jsou na starých fasádách domů patrné pukliny od střepin leteckých pum nebo otvory se zarytými střelami z leteckých kulometů. Jednotlivá náměstí jsou neobvykle veliká…

Naším cílem však není hodnocení historie a oprávněnosti všeničivých náletů. Současní němečtí NAZI si bohužel vybrali Drážďany jako pomník válečných „ukrutností“ spojenců. Jako by neexistovala jména Coventry, Varšava, Minsk, jako by neexistovala Osvětim, Lidice a tisíce vypálených a zničených vesnic na území Sovětského svazu. Jako by neexistoval holocaust.

Nejen němečtí, ale i evropští NAZI si po sjednocení Německa po léta vybírali Drážďany jako místo, kde pod rouškou piety za civilní oběti, organizovali své srazy, pochody a kdy využívali své momentální síly k zastrašování, urážkám a fyzickým atakům těch, kteří byli jiného

názoru. Mnohými z napadených byli i staří lidé, kteří prošli válkou jako obyčejní vojáci, kterým válka sebrala jejich blízké a kteří místo oslavování hnědé alternativy ostatní před podobným morem naopak varovali. Konečně nacistický pořádek sami zakusili na vlastní kůži.

Únor roku 2012 však nebyl pro pohrobky myšlenek německého národního socialismu výročím, na který by jejich zvrácené hnutí mohlo být hrdé. Důkazem toho bylo přibližně dvacetitisícové shromáždění lidí všech věkových kategorií a následný pochod napříč centrem města, kdy demonstrující ze všech zainteresovaných stran politického spektra Německa a dalších evropských států, jasně ukázali, jaká je převaha těch, kterým jde o pokrok a o naplnění myšlenek humanismu. Měl jsem tu čest být jedním z účastníků, kteří přijeli naše německé přátele a soudruhy podpořit. Atmosféra, jakou jsem již dlouho nezažil, byla plná přátelství a tolerance. Spolu se svým kamarádem a soudruhem z našeho obvodu jsme za krátkou dobu, navázali několik cenných přátelství. „V jednotě je síla!“ znělo v němčině z tlampačů průvod doprovázejícího otevřeného nákladního automobilu. Síla v nás skutečně byla, a to taková, že všichni NAZI, kteří měli ten den chuť projevit se po svém, vzali raději nohy na ramena. Nakonec jich zbylo jen sto padesát kdesi na okraji města, obklíčených policisty, takže jejich hrdelní hulákání a fangle s říšskými znaky nikdo ten den ani nezaznamenal.

Nebyli bychom Češi, abychom v závěru průvodu neochutnali německé pivo. Bodlo, a my si s kolegou a dalšími přáteli mohli říci: „Byli jsme u toho! Wir waren dabei!“

       
        Zdeněk N.

Hlavní město Praha bohužel nemá stále schválenou koncepci jak řešit problém bezdomovectví na svém území. Nějaké pokusy tu jsou, ale s příchodem „nové“ vlády na velké radnici to vypadá, že připravené dokumenty budou vyhozeny a „moudří“ lídři našeho hlavního města začnou pracovat na úplně novém dokumentu.

V poslední době se rozhořely diskuse jak provizorně řešit problém bezdomovců v zimních měsících. Uvědomme si, že letošní zima zatím není tak krutá, ale pro člověka bez střechy nad hlavou a ústředního topení je každá zima bojem o holé přežití. Opravdu provizorní řešení se naskytlo v podobě nafukovací haly. Jenomže se objevil problém kam s ní? První myšlenka o umístění směřovala na Rohanský ostrov. Bohužel žádná městská část ji na svém území nechce a všichni se tváří jako by se jich to netýkalo. „Nafukovačka“ nám problém jak pomoci lidem bez domova nevyřeší. Dlouhodobějším řešením je výstavba azylových domů a nocleháren, které budou rozptýleny po celém území hl. města Prahy. Výše uvedené problém bezdomovectví neodstraní, ale jen částečně řeší jeho následky.

Z dlouholetých zkušeností víme, že současný kapitalistický systém si s problematikou bezdomovectví neumí poradit. Návod je velice jednoduchý avšak současné vedení hl. města Prahy nechce na níže uvedené ani pomyslet. V prvé řadě musí být dostatek kvalitního a dostupného bydlení, ne jen tzv. sociálních bytů. Za druhé více pracovních příležitostí. Tohoto lze na území našeho hlavního města dosáhnout zřízením příspěvkových organizací jenž se budou starat o majetek a chod města místo externích soukromých firem, které žijí na úkor Prahy z dnes tak „populárního“ outsourcingu. Vím, i tyto návrhy nebudou stačit, pokud si společnost neuvědomí, že jedinou možností, jak se všech sociálních, diskriminačních a nespravedlivých nešvarů zbavit, je cesta k socialismu. Prvním krokem k tomu může být více tolerance, solidarity a pochopení.

Jaromír Petelík

Ve dnech od 14. – 20. 11. 2011 pořádalo o.s. SOS Student akci „týden proti školnému“. SOS Student je organizace spojující mladé lidi v boji proti zavedení školného na veřejných vysokých školách. Od září tohoto roku znovu obnovil petiční výbor SOS Student své aktivity proti vládě a jejímu asociálnímu plánu zavést v ČR školné. Hlavní zbraní SOS Studenta je petice „proti školnému“, kterou chce po splnění zákonných podmínek předložit do Poslanecké sněmovny.

O.s. SOS Student využilo významného data 17. 11., aby masověji upozornilo na problematiku školného a zoufalé situace na VŠ. V již zmíněném týdnu uspořádalo nespočetně mnoho podpisových akcí, kde vybralo během 7 dní cca 2000 podpisů. Hlavní podpisové akce byly v Praze, Brně, Ostravě dále pak v Plzni, Olomouci, Ústí nad Labem, Zlíně, Hradci Králové, Mladé Boleslavi, Kladně, Kolíně, Nymburce a v mnoha dalších menších městech po celé ČR.

Tyto aktivity až překvapivě přilákaly nejenom zájem občanů, ale také médií, která doslova pronásledovala petiční stánky na každém kroku. Vrcholem celého týdne byly akce 17.11. v Praze, Brně a Ostravě. Na těchto akcích bylo o.s. SOS Student nejen vidět, ale také slyšet. Zástupcům SOSky bylo umožněno se prezentovat na akcích SPaSu, ProAltu a odborů.

Doposud se mladým aktivistům podařilo sesbírat cca 7000 podpisů a jejich snaha a aktivita neupadá. Už dnes mladí zástupci SOS Student chystají nové petiční akce, semináře a demonstrace na podporu věci jenž nejenom je trápí – zavedení školného!

                                                                                              Jaromír Petelík

Už dlouhá léta slibuje magistrát občanům Severního Města a hlavně obyvatelům Ďáblic, že uzavře místní skládku komunálního odpadu. Mimochodem, jedná se o největší skládku tohoto druhu v ČR. Doposud tam bylo uloženo přes pět miliónů tun odpadu. Obyvatelé Severního Města dlouhodobě bojují proti jejímu rozšiřování a přejí si její uzavření. Mnoha z nich se ulevilo, když zjistili že do roku 2013 má být definitivně po všem. Vládnoucí garnituře není nic svaté, i přes sliby o uzavření, a proti vůli většiny obyvatel Severního Města, rozhodli zastupitelé hl. města Prahy z řad ODS, ČSSD a TOP09 dne 4.11.2011 o rozšíření ďáblické skládky a o jejím fungování minimálně do roku 2015. Proti tomuto se ohradil pouze zastupitelský klub KSČM a jako jediný hlasoval proti!

Výše zmíněné rozšiřování skládky tj. její III. etapa překoná katastrální hranici MČ Ďáblice a dostane se do sousední MČ Březiněves. Nikdo z vedení Prahy se nechce zabývat problémem jak moderně a ekologicky řešit odpadové hospodářství na území hlavního města, jen je zajímá, kolik peněz dostanou z nově uloženého odpadu. O ekologičnosti nebo o nezávadnosti takového jednání nikdo z nich nepřemýšlí. A proto se ptám: „Má magistrát bezohledně vydělávat peníze na úkor kvality života a zdraví svých občanů? Rozhodně NE!“.

Řešení tohoto problému není jednoduché, ale začít se dá tím, že nebude povoleno další rozšíření ďáblické skládky a Rada hl. města Prahy začne hledat nové způsoby jak ekologičtěji likvidovat svůj komunální odpad.

Jaromír Petelík

V sobotu 8. října 2011 se mladí členové Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) zúčastnili v rámci  „brigády socialistické práce”, vyhlášené Komisí mládeže, sázení stromků na akci Pomáháme zeleným lesům Šumavy, organizované Národním parkem Šumava. Sázení malých buků, jedlí a jeřábů se konalo ve třech lokalitách - v Prášilech (okr. Klatovy), Stožci (okr. Prachatice) a na Modravě (okr. Klatovy), přičemž mladí komunisté se zapojili v prvních dvou jmenovaných a z celkových 60 dobrovolníků tvořili desetinu. Dorazili z okresů Nymburk, Praha-východ, Plzeň-jih a z hl.m. Prahy. Vyjeli jsme před šestou hodinou ranní. Počasí bylo velmi pochmurné a když jsme se blížili k našemu cíli, začalo sněžit. Po příjezdu na místa jsme podepsali příslušné dokumenty o této brigádě a od lesáků vyfasovali speciální nářadí, které fungovalo jako sekyra a motyka. Akci přijel podpořit i režisér Zdeněk Troška. Bohužel začalo po dvanácté hodině silně pršet, a tak byla akce ze strany Národního parku Šumava ukončena. Přesto dobrovolníci vysadili zhruba 1300 stromečků na holinách vzniklých vykácením smrkového porostu napadeného kůrovcem. Každý dobrovolník byl odměněn pamětním listem a propagačními materiály šumavského národního parku a chráněné krajinné oblasti. Některé zájemce o sázení bohužel odradila nepřízeň počasí.

Z historie je známo, že začátek devastace Šumavy se datuje už do středověku, kdy došlo nejdříve k vykácení původního porostu a následně k masivnímu vysazování smrkových monokultur, zejména Schwarzenbergy, s cílem maximalizace zisku z následné těžby. Smrky mají tu nevýhodu, že jejich kořeny rostou vodorovně s povrchem země a nízko pod terénem, což mělo za následek rozsáhlé vyvracení stromů v roce 1870 při velké vichřici. Po této události bylo mnoho stromů padlých a dřevorubci je nestačili zpracovávat, takže se do nich dal kůrovec. Avšak jeho systematické lapání, snížilo jeho počty na přijatelnou mez, aby nesežral celou Šumavu. Systematický odchyt se prováděl i později.

Od r. 1983 byly v Německu vytvořeny bezzásahové zóny, z kterých se kůrovec šířil na naše území. České vlády v opojení „svobodou“ vytvořily také bezzásahové zóny, v kterých se dnes kůrovec hojně množí a šíří.

Naštěstí Správa národního parku Šumava zahájila systematické přetvoření lesa na porost pokud možno původní skladby, který byl tvořen smíšeným lesem složeným z buků, dubů, jedlí, jeřábů a smrků.

Domníváme se, že pomoc lesům Šumavy sázením nových stromků ve vhodnější druhové skladbě než byla někdejší smrková monokultura, byla a je nanejvýš potřebná, rozhodně potřebnější než přivazování se řetězy k napadeným stromům a podobné snahy o bránění v jejich kácení. Funkce ochrany přírody a krajiny včetně estetického dojmu bude lépe plnit pestřejší smíšený porost. Odpůrci kácení namítají, že „příroda se o sebe dokáže postarat sama“. Příroda by se o sebe uměla postarat sama, kdyby nebyla člověkem narušena. A tak zbývá na člověku, aby napravoval v přírodě, co dřív zničil. Původní přírodně vzniklý les by si s kůrovcem, požárem, povodní, vichřicí, suchem a jinými kalamitami poradil jistě sám, ale uměle vysázená smrková monokultura nikoli. Stoleté smrky napadené kůrovcem nejsou o nic cennější než zdravé mladé buky, jedle a jeřáby - naopak jsou bezcenné.

Ochrana přírody by měla být zájmem nás všech, zájmem každého pokrokového člověka. Levičácký argument, že „nemá smysl pomáhat lesům kapitalistického státu“ není ničím jiným než obdobou maloměšťáckého „lesy nejsou moje, co bych tedy pro ně dělal…“ Každý, kdo usiluje o zlepšení životního prostředí, by měl raději jet sázet stromky a čistit lesy a potoky, než vymýšlet argumenty, proč zůstat doma. Antikomunistické povídačky o tom, že komunisté jsou zastánci ničení přírody nebo že přinejmenším jsou k přírodě lhostejní, je třeba vyvracet nejen slovy, ale i činy.

 Lukáš Vrobel, David Kváč

Od Mohammed Barak (Komunistická strana Izraele (maki) -HADASH -koalice arabsko-izraelských komunistických sil pro volby)

Byl jsem poctěn tím, že jsem by účasten na velké demonstraci v sobotu v Tel - Avivu, a podílel se na tom kam vítr fouká v sociálních bojích v Izraeli. Po mnoho let byl diskurz o sociální spravedlnosti rozhodnutím pouze několika, a to i vůči veřejnosti v tomto státě. Jsem rád, že v mnoha kruzích, a zejména mladých lidí, kteří se zapojili, se zvyšuje úsilí.

Ale chci říct, že nevinnost je krásná věc, ale nestačí pro dosažení tohoto boje. Řekněme, že zápas nemůže být jen politický, je to jen falešný sen. Bez započetí krize v bydlení se sociální percepce - jasně ekonomicky, určuje, jakou priorita, která je stanovena a vidíme, co musí investovat, a to, co není potřeba utrácet, kdo může vidět orientaci této vlády která ničí střední třídu poté, co zavdala ke zničení chudých, aniž by to mohli vědět, obávám se, že boj by byl takto jen odpad naděje bez nároku na spravedlnost, bez skutečné změny.

Druhá věc, kterou budeme potřebovat - pokud vidíme tuto vizi, sociální - je připojení k sociálnímu boji i za obecné politické otázky které máme dnes všichni na pořadu jednání. Podle mého názoru nemůžete odpojit sociální spravedlnost od demokracie, a nemůže být oddělena od demokratického míru. Tyto tři prvky, které by měly být formulovány, mají jasnou vizi.

Boj za mír je otázkou výběru toho, co jsou skutečné priority: Je to buď profesionální militarizace, nebo směr klidu a míru. A ve spojení sociální spravedlnosti a demokracie nemůžeme vést boj za sociální spravedlnost a zároveň vyloučení celé společnosti (všech jejích složek a odrůd), motivovaných rasismem nebo z důvodu rozpaků.

Obracím se na tyto věci spíše než na koalici, ani jsem žádná očekávání nevkládal na členy opozice, ve všech jejich podobách. Pokud chcete zajistit, aby došlo ke skutečné změně vlády a cesty pro priority a potřeby a aby byla vidět arabská veřejnost a to že je skutečným partnerem v tomto úsilí, pak když potkáte Araby a budete cítit, že jsou v nějakých potížích na demonstracích, pomáhejte všemi prostředky, ať vědí pravičáci, že tento boj je sdílený stejně tak Židy a Araby.

Proto se tyto tři prvky - které určují osud této kampaně, musí podařit prosadit, nebo vykřičet, jinak se vytratí...

(V Knessetu v debatě o důvěře takového návrhu HADASH dalo -25,7% ne) (HADASH v knesetu má pět křesel, je složená ze složek marxistických Palestinců bojujících za Palestinská práva, kteří jsou zároveň v Palestině jako celá skupina členové Revoluční Komunistické strany Palestiny a Komunistickou stranou Israele (Maki) a marxistickým hnutím za práva Arabských občanů Israele, ke sloučení došlo proto, že Komunistická strana Palestiny se rozdělali na palestinskou a izraelskou již dříve)..

Komunistická strana Izraele a hnutí pro arabské osvobození ( v zahraničí součástí Revoluční Komunisrtické strany Palestiny) kandidují tradičně do knesetu na společné kandidátce pod zkratkou HADASH (5 křesel) a mají tyto cíle:

1) Dosažení spravedlivého, komplexního a stabilního míru: mezi izraelci a palestici a izraelskými Araby
2) Ochrana práv zaměstnanců
3) Rozvoj sociálních služeb: zdraví, vzdělání, bydlení, sociální péče, kultury a sportu
4) Rovnost pro arabskou populaci v Izraeli
5) Odstranění etnické diskriminace ve všech oblastech, hájící zájmy obyvatel znevýhodněných čtvrtí a rozvoj měst
6) Ochrana demokratických svobod
7) Rovnost mezi muži a ženami ve všech oblastech
8) Ochrana životního prostředí, environmentální spravedlnost
9) Odstranění zbraní hromadného ničení