Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Čtvrtek 12. října 2017 - Seminář: PATŘÍ NEROSTNÉ BOHATSTVÍ A VODA VŠEM OBČANŮM? STIHNE LITHIUM OSUD OSTATNÍCH DARŮ PŘÍRODY? - 17.00, v zasedací místnosti Domu odborových svazů, Náměstí Winstona Churchilla 800/2, Praha 3 (vstup hlavním vchodem, přízemí). Panelisté: Milan Neubert - fyzik a ekonom, Jaroslav Borka - poslanec PSP ČR za Karlovarský kraj, Čestmír Kubát -  právník. Moderátor: Lubomír Ledl. Pořádá Spojenectví práce a solidarity.

 

Pondělí 23. října 2017 – Přednáška s diskusí: BUDE FRANCIE POD MACRONOVÝM VEDENÍM SILNÝM HRÁČEM VE SVĚTOVÉ A EVROPSKÉ POLITICE, NEBO NAOPAK? - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo PhDr. Helena Briardová, expertka na francouzskou problematiku. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

* Středa 25. října 2017 - Přednáška JUDr. Gustava Janáčka: Velká říjnová socialistická revoluce a pravda o československých legiích,  17.00 hod., v budově ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, v místnosti č. 76 v prvním patře. Presence účastníků bude zahájena v 16.30 hod. Vzhledem k omezeným prostorovým možnostem přednáškového sálu si svou účast na přednášce můžete rezervovat na e-mailové adrese helsov@seznam.cz nebo SMS zprávou na telefonním čísle 720 503 948.

 

* Úterý 7. listopadu 2017 - Shromáždění u příležitosti 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, 15.00, čestné pohřebiště rudoarmějců, Olšanské hřbitovy, Praha 3 - Žižkov (MHD Mezi hřbitovy, při ul. U nákladového nádraží). Pořádá KV KSČM Praha.

 

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



Politické strany a Únor

Po osvobození si lidé v Československu přáli po letech okupačních útrap, nesvobody i národního útlaku a ponížení budovat poválečnou republiku na nových základech. Nechtěli a ani nemohli bezprostředně navázat na předmnichovskou republiku. Její vnitropolitická a zahraničně politická koncepce se zhroutila v Mnichově.

Přijali ve své většině za své revoluční politické, ekonomické a sociální přeměny, prováděné po osvobození na základě Košického vládního programu, a poté i znárodnění. Došlo k vytvoření nového politického systému a po zkušenostech s prvorepublikovou roztříštěností politických stran a odborů i značnou byrokracií i k jeho zjednodušení. Náš stát byl ustaven jako lidová demokracie.

Politickým základem se stala Národní fronta Čechů a Slováků. Podle KVP ji tvořili »představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie«.

Proto byly v českých zemích obnoveny jenom národně socialistická, sociálně demokratická, lidová a komunistická strana. Za dlouhodobou zradu národních zájmů nebyla povolena nejmocnější strana předmnichovského politického systému - strana agrární. Dnešní kritika jejího zrušení vypovídá buď o neznalosti, nebo o souhlasu s její tehdejší proradnou politikou.

Idea socialismu nebyla našim národům nikým vnucena. Vzhledem k politické situaci po druhé světové válce vyslovovaly se všechny politické strany Národní fronty více méně pro postupný vývoj k socialismu.

I když mu dávaly různé omezující přívlastky, hovořily o socializující demokracii nebo alespoň o sociálním reformismu. I pravicový publicista, dnes tolik oslavovaný F. Peroutka prohlašoval, že »cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu«.

Měření politických sil

První poválečné parlamentní volby v květnu 1946 ukázaly, že nejpřitažlivější program i reálný vliv a podporu v národě mají komunisté. Získali v českých zemích dokonce 40,1 % hlasů. Druzí se ve volbách umístili národní socialisté s 23,6 %, třetí lidovci s 20,2 % a poslední byli sociální demokraté s 15,5 %.

S odlišnými výsledky však dopadly volby na Slovensku, kde v podstatě soupeřily pouze dvě hlavní strany. Komunisté zde získali jenom 30 %. S 62 % zvítězila Demokratická strana, ve které dostávali důrazné slovo i bývalí luďáci, orientující stranu ještě více doprava.

V českých nekomunistických politických stranách zavládla s výsledky voleb nespokojenost. Vysoké volební vítězství komunistů je překvapilo. V lidové straně vypukla vnitrostranická krize a hrozil dokonce její rozkol. Zásadní spory ukončil až její sjezd v září 1946, na kterém se nepodařilo prosadit ještě výrazně pravicovější orientaci.

Národní socialisté hodnotili volební úspěch komunistů jako vrchol jejich vlivu a mylně předpokládali, že bude nadále už jenom klesat. Sjezd národně socialistické strany v červnu 1947 si dělal naděje, že v příštích volbách se stane nejsilnější stranou v zemi.

Značný otřes způsobil volební nezdar v sociální demokracii. Vedení bylo kritizováno za úzkou spolupráci s komunisty. Převážil názor, že sociální demokracie musí vystupovat jako samostatná politická síla, napravo od komunistů a nalevo od národních socialistů. Vyhrocené rozpory v sociální demokracii na podzim 1947 překonal do určité míry listopadový sjezd volbou nového vedení a určitým posunem strany doprava.

Volební výsledky oživily v českých zemích úvahy o založení nové, páté, výrazně pravicové strany. První předvolební pokus bývalých činitelů agrární strany se nezdařil. Podobně tomu bylo i s druhým pokusem, organizovaným hlavně vyloučenými funkcionáři lidové strany ve spolupráci se slovenskou Demokratickou stranou.

Důvody neúspěchu spočívaly hlavně v obavách z odčerpání členů a voličů národně socialistické a lidové strany a přitom neoslabení komunistů. Vzhledem k prováděné pozemkové reformě nemělo také žádnou naději obnovení agrární strany; velká část lidí na venkově volila KSČ. Nová potenciální pravicová strana neměla co nabídnout, ani přitažlivý program, ani vůdčí osobnosti.

Na základě výsledků voleb se stal u nás poprvé předsedou vlády komunista K. Gottwald. V duchu svého VIII. sjezdu z března 1946 rozvíjela KSČ, tehdy již více než milionová, linii dalšího přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou. Budovatelský program nové vlády navazoval na Košický vládní program a byl koncipován tak, aby byl přijatelný pro všechny politické strany a stal se vhodnou platformou jejich další spolupráce.

Se zostřováním mezinárodní situace a počátky studené války v roce 1947 se také v Československu stupňovala politická střetnutí mezi levicovými silami, usilujícími o rozvoj republiky a stoupenci kapitalismu, jejichž skrytým mottem bylo »Čím hůře, tím lépe«.

Národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté se pokoušeli brzdit plnění dvouletky, posilování národních podniků, provádění další etapy pozemkové reformy ad. Těžko se smiřovali s odmítnutím Marshallova plánu, se kterým spojovali své naděje na změnu zahraniční orientace.

Nakonec však ve vládě sami hlasovali proti jeho přijetí. Při řešení následků katastrofální neúrody v létě 1947, když komunisté navrhli milionářskou dávku, postavili se na obranu milionářů. V tomto a ve většině dalších případů však neuspěli. Nehájili totiž zájmy obyčejných lidí, kteří měli tehdy rozhodující slovo.

Napjaté poměry v republice vyhrotila na podzim 1947 také politická krize na Slovensku. Vedení národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany se v této době pokoušela překonat dřívější rozpory a rivalitu a vytvořit protikomunistický blok. Po brněnském sjezdu sociální demokracie si dělala naděje také na spolupráci s ní.

Protikomunistickému bloku ale chybělo to podstatné - pozitivní programové vymezení, uznávaný představitel i podpora odborů a dalších masových organizací.

Kdo s koho

Rozhodnutí pravicových stran, reprezentujících zájmy buržoazie pro urychlení mocensko-politického zvratu bylo značně neuvážené, nepřipravené i ukvapené, jak dodatečně v emigraci tito politikové také přiznávali. Za záminku si zvolily nesouhlas s přeložením »osmi obvodních velitelů SNB«.

Ta však ani zdaleka nebyla dostatečně nosná k získání široké podpory. Dne 20. února 1948 podalo 12 ministrů národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany demisi, a tím vyvolalo vládní i politickou krizi. Byla to ale jen menšina ministrů, a tak podle platné ústavy byla nadále Gottwaldova vláda schopná i oprávněná zastávat svou funkci.

Nekomunistické strany se ocitly od počátku v defenzívě. Počítaly, že vládní krize bude řešena praktikami buržoazního parlamentarismu, spoléhaly na různá kabinetní jednání a především na prezidenta Beneše.

Byly plny optimismu, sebevědomě přesvědčeny o svém vítězství. Radostná atmosféra vládla například také na schůzi předsednictva národně socialistické strany 20. února večer. Jisto svým úspěchem přijalo usnesení nepodnikat žádné veřejné akce a svolat ústřední výbor a poslanecký klub až na 24. února.

Odstoupivší ministři se rozjeli po republice. P. Zenkl odjel do Lanškrouna, kde mu mělo být předáno čestné občanství, což však po podání demise místní národní výbor zrušil. Neuspěl pak ani v Olomouci a v Hranicích.

Také H. Ripka v Hostinném a ve Vrchlabí a V. Krajina v Zábřehu a v Šumperku se nesetkali u lidí s pochopením nejen pro demisi, ale i jejich celkovou politiku. Známý antikomunista P. Tigrid to komentoval: »Demokraté až do konce nepochopili vážnost situace. Jezdili si po schůzích jako by se nechumelilo, tancovali na bálech…«

Naproti tomu se komunisté hned při vypuknutí krize ujali iniciativy. Usilovali o to, aby byla řešena za účasti širokých vrstev a co nejrychleji a nejúsporněji, aby se neohrozil chod hospodářství a nenastaly zahraničně politické komplikace.

Již 21. února vysvětloval Gottwald návrh na řešení vzniklé situace na stotisícovém shromáždění na Staroměstském náměstí: »Chceme tuto krizi řešit ústavně, demokraticky a parlamentárně na základě široké Národní fronty… Navrhujeme, aby za odstoupivší ministry byla vláda doplněna novými lidmi.«

Tento požadavek plně podpořil sjezd závodních rad a skupin ROH 22. února, který se vyslovil také pro další znárodnění podniků nad 50 zaměstnanců, pozemkovou reformu ad. Osm tisíc delegátů, mezi nimiž vedle komunistů byli početně zastoupeni i členové nekomunistických stran a bezpartijní, rozhodlo téměř jednomyslně.

Pouze 10 hlasů proti výmluvně napovídá nejen o atmosféře sjezdu, ale i únorových dnů. Podobně jednoznačně proběhla 24. února v době od 12 do 13 hodin manifestační generální stávka, která se uskutečnila na podporu závěrů sjezdu. Jednotné a akceschopné dvoumilionové Revoluční odborové hnutí v čele s A. Zápotockým se umělo postavit za pracující lidi.

Po těchto událostech počáteční optimismus v pravicových stranách opadl. Nervozitu a znepokojení vyvolával rovněž široký vstup jejich členů do akčních výborů Národní fronty a jejich tlak na přijetí komunistického řešení krize i výtky nečinnosti také od prezidenta Beneše.

Přehnané naděje přinesl jen průvod vysokoškoláků na Hrad 23. února, který však nemohl zachránit otřesené pozice pravice. A ani další protestní vystoupení studentů 25. února, i když jsou v současné propagandě stavěna do centra únorového dění.

Zasedání zastupitelstva národně socialistické strany 24. února, která hrála hlavní úlohu v protikomunistickém bloku a měla kolem 550 tisíc členů, nadále vyzývalo jen k zachování »naprostého klidu a sebevědomé pevnosti«. Podobná bezradnost vládla i ve vedení lidové a Demokratické strany.

Nedokázaly analyzovat situaci a operativně reagovat na její rychlý vývoj v zemi i ve vlastní straně, ani stanovit další postup. Neměly žádná řešení pro případ prohry. Od počátku se ukazovala strategicko-taktická připravenost a jasná převaha komunistů a jejich mistrovské vedení Gottwaldem. Svými státnickými schopnostmi, politickou zralostí i zkušeností vysoce převyšoval své protivníky.

Přijetím demise 12 odstoupivších ministrů a jmenováním nových členů vlády obrozené Národní fronty 25. února 1948 naplnil prezident Beneš vůli většiny národa. Ta tehdy spojovala svoji budoucnost se socialismem. V dalším období se však nepodařilo naplnit všechny tehdejší ideály a lidé zažívali také trpká zklamání. Obnovený kapitalismus však těžko může přesvědčit o svých přednostech.

Na otázku, zda existovaly tenkrát ještě jiné varianty rozhodujícího mocenského střetnutí, odpovídá pravicový historik K. Kaplan:

»Ke stejnému nebo podobnému neúspěchu by však dospěla každá jiná varianta, kterou by (představitelé tří stran) zvolili. Pro jejich vítězství totiž neexistovaly ani vnitropolitické, ani mezinárodní podmínky. Nekomunistické strany sice nemohly svůj zápas vyhrát, ale nemusely prohrát tak špatně. Jejich politika nečinnosti způsobila, že nakonec na politické scéně neměli komunisté soupeře.«

Dodejme jen, že na jednoznačné porážce pravice v únoru před 65 lety nic nemohou změnit stále opakovaná tvrzení dnešních vládnoucích politiků a jim poplatných novinářů o komunistickém puči.

Hana KRÁČMAROVÁ, zdroj: Haló noviny

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů