Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



Charta 77 – velký humbuk, žádné vítězství tehdy ani nyní

Charta_zatisi Když bylo před 40 lety vydáno v ČSSR prohlášení „Charty 77“, odezva oficiálních sdělovacích prostředků byla nenávistná a zběsilá. Dovolím si tvrdit, že přehnaná. Svou neobratností a neschopností propaganda vládnoucích revizionistů, neznajících nic než bezmyšlenkovité kopírování linie SSSR až do úplného konce, vážně přispěla k dalšímu prohloubení odtržení KSČ od lidu, ztrátě důvěry v socialismus a nárůstu formalismu.

V listopadu a prosinci 1989, tedy za nepříliš dlouhou dobu, se názorně projevilo, jak „náš lid jednoznačně podporuje politiku KSČ a je pevně rozhodnut pokračovat v nastoupené cestě budování rozvinuté socialistické společnosti a na zásadách proletářského internacionalismu dále prohlubovat jednotu mezi socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem, jednotu a přátelství s revolučními pokrokovými silami, které aktivně bojují proti imperialismu, za mír a sociální pokrok“. (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Svoboda, Praha 1977, s. 9)

Velkou politickou chybou byla už sama „Helsinská jednání“, kde Brežněvovo vedení a jeho nohsledi dali čestné slovo západním imperialistům a umožnili jejich kontrolu své vnitřní politiky. Přitom v západních „demokraciích“, natož jejich koloniích, bylo zajištění lidských práv naprostou chimérou a perzekuce za vyjadřování odlišných než oficiálních politických stanovisek, natož aktivní boj za jakoukoli změnu, zde byl postihován mnohem brutálněji než v zemích tzv. světové socialistické soustavy. (Ano, musím napsat „takzvané“, protože v 70. letech už nešlo o soustavu, o tábor ani o blok, ale o několik celků, kdy dominantní sovětský blok byl otevřeně znepřátelen s Čínskou lidovou a Albánskou socialistickou lidovou republikou a do značné míry nezávislou politiku dělaly i Socialistická federativní republika Jugoslávie, Korejská lidově demokratická republika či Rumunská socialistická republika.) Těžko můžeme např. srovnávat intervenci armád pěti států Varšavské smlouvy v ČSSR „ve jménu socialismu“ s imperialistickou válkou v Koreji či ve Vietnamu „ve jménu demokracie“.

„Charta 77“ nebyla objektivní v tom, že hovořila jen o nedostatcích v uplatňování lidských práv v ČSSR, ale ani slovem nezmínila dosažené úspěchy ve zlepšování životní úrovně a z toho pramenícího zajištění základních lidských práv a svobod, jako např. plného uplatnění práva na práci (a sociálního zabezpečení při pracovní neschopnosti), plného zajištění dostupného bydlení, zdravotnictví či školství. Ve většině „západních demokracií“ mohli jejich obyvatelé o něčem podobném jen snít, o koloniích a rozvojových zemích ani nemluvě.

„Charta“ šířila iluze o tom, že všechny nedostatky budou odstraněny tím, že každý si bude moci říkat a dělat, co chce. To nikdy nefungovalo ani v kapitalistickém státě. Každý takový má mocenské nástroje, aby potlačil a perzekuoval své odpůrce, pokud je začne považovat za nebezpečné pro svou stabilitu. Stačí vzpomenout mccarthismus, hon na skutečné i domnělé komunisty v „baště demokracie“ USA v době, kdy světové komunistické hnutí bylo skutečnou hrozbou imperialismu. I současná ČR má dostatek zákonů a prostředků k perzekuci svých politických odpůrců a nejednoho z nich popotahovala či popotahuje po soudech. Že nejde o nijak masový jev a nejsou uplatňovány přísné tresty, pramení ze skutečnosti, že protirežimní, protisystémové hnutí je velmi slabé a nepředstavuje vážnou hrozbu.

Text „Charty 77“ nebyl v době svého vzniku oficiálně zveřejněn, nicméně přesto byl halasně odsuzován lidmi (a bylo vyžadováno jeho odsuzování lidmi), kteří o textu dokumentu nic nevěděli. Neúměrná, hysterická odezva udělala textu větší reklamu, než si zasloužil. Pro stabilitu ČSSR by bývalo bezpochyby lepší nechat tento text bez povšimnutí.

„Charta“ upozornila na řadu skutečně existujících problémů ohledně občanských svobod v ČSSR. Jejich přehlížení vedlo k pasivitě mas, které podporovaly socialismus pouze formálně, takže sice ve volbách získávaly jednotné kandidátky Národní fronty téměř 100 % hlasů (v r. 1976 dosáhly vůbec největšího „úspěchu“ 99,97 %), ale v listopadu 1989 a po něm většina občanů nepovažovala za nutné bránit se obnově kapitalismu, naopak značná část společnosti včetně mnoha členů KSČ ji přivítala.

V boji proti „Chartě“ byla dodatečně použita slova Gustáva Husáka z XV. sjezdu KSČ (duben 1976): „Napadají nás proto, že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují revolucionáři na celém světě.“ (Ve jménu socialismu…, Svoboda, Praha 1977, s. 7) Nicméně „Charta“ nevystoupila otevřeně proti socialismu. Otázky vlastnictví výrobních prostředků a řízení národního hospodářství se vůbec nedotkla. Přitom při společenském zvratu, při kontrarevoluci v listopadu 1989 a následujícím období, nešlo o nic jiného než o obnovu soukromého vlastnictví a kapitalismu, o zavlečení Československa do chomoutu imperialismu.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé,“ uzavírá prohlášení z 1. ledna 1977. Od listopadu 1989 jsou šířeny iluze, že požadavky „Charty“ zvítězily. Skutečně je tomu tak?

Např. „právo na svobodu projevu“ sice umožňuje, aby každý říkal, co chce, ale pokud řekne cokoli, čím se někomu znelíbí, může očekávat odkudkoli žalobu a složitý, dlouho se táhnoucí soudní proces, který pro pracujícího člověka snadno může znamenat ztrátu zaměstnání a tedy existenční nejistotu až sociální likvidaci. I pokud nebude uvězněn, může být „demokraticky“ zlikvidován „jen“ odsouzením k vysokým pokutám či úhradě nákladů soudního řízení. Nemluvě o tom, že bojovník za sociální spravedlnost si těžko může dovolit zaplatit renomované právníky a je tím znevýhodněn oproti bojovníkům za sociální nespravedlnost.

„Svoboda od strachu“ nebo „svoboda projevu“ jsou iluzorní pro zaměstnance, kteří se obávají jakkoli projevit svůj názor, aby nepřišli o zaměstnání a nebyli vydáni napospas živoření v nezaměstnanosti. Zatímco v „totalitní“ ČSSR byla zaručena plná zaměstnanost a ani otevření odpůrci z řad jejích občanů nemohli zůstat bez sociálního zabezpečení, dnes je velmi snadné kohokoli učinit nezaměstnaným, nebydlícím a nezabezpečeným.

Můžeme si zakládat odborové organizace, jak chceme, dokonce je to v podstatě vítáno, protože v nejednotě je slabost a zaměstnavateli vyhovuje 10 odborových organizací, z nichž každá usiluje o výhody jen pro své členy a zejména své funkcionáře na úkor ostatních, přičemž většina pracujících odbory opovrhuje jako agenturou zaměstnavatelů (ne úplně neprávem). Ale všechny ty stovky roztříštěných odborů v ČR nezmohou dohromady ani desetinu toho, kolik pro pracující udělalo jednotné Revoluční odborové hnutí.

No a že by v režimních médiích zaznívala jiná než režimní propaganda, že by zde snad bylo umožněno kritizovat kapitalismus či dokonce požadovat společenské vlastnictví, to je naprosto vyloučeno. Každý můžeme svobodně napsat článek proti kapitalismu a pro socialismus do všech sdělovacích prostředků a nic se nám nestane. „Jen“ nebude zveřejněn.

„Charta 77“ nezvítězila. Pokud její iniciátoři a signatáři mysleli své požadavky upřímně (o čemž lze u mnohých z nich pochybovat s ohledem na jejichž angažovanost po r. 1989), museli splakat nad výdělkem. Mnohá z tehdy kritizovaných „porušování lidských práv v ČSSR“ jsou dnes v následnických zemích porušována ještě zásadněji; skutečné sociální a tedy i politické postavení většiny obyvatel je horší, než tehdy. Nezvítězili ovšem ani tehdejší oficiální odpůrci „Charty“. I mnozí z nich za necelých 13 let ukázali svou pravou tvář a provolali pravý opak toho, co hlásalo v odezvě na „Chartu“ Rudé právo:

Těm však, kdo by chtěli v naší zemi působit v socialistickém duchu, nikdy už prostor dán nebude.
V naší kapitalistické společnosti není pro ně místa.
Prokop Haken

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů