Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



Majerová neuměla psát?

Když se počátkem tohoto roku, ve kterém si připomínáme 50. výročí úmrtí a 135. výročí narození spisovatelky Marie Majerové (1882 – 1967), rozvířila debata nad plánovaným zbořením rodného domu s pamětní deskou v Úvalech, ozvalo se ze spisovatelčina rodného města několik antikomunistických křiklounů, podle jejichž mínění si Majerová nezaslouží být připomínána a likvidace její památky je správná a žádoucí, protože prý její dílo bylo podřadné a její význam účelově vyzdvihla KSČ po únoru 1948, protože Majerová byla komunistka.

Zkrátka, Majerová prý neuměla psát. Kdo prý tvrdí něco jiného, jistě od ní nikdy nic nečetl. Vezměme si na ukázku knihu „Nejkrásnější svět“, poprvé vydanou v r. 1923. Zajímavá je tím, že se její děj odehrává právě v rodných v Úvalech, kde dnešní představitelé nemohou své nejvýznamnější rodačce přijít na jméno.

„Mlýnský sad seděl v úvalu mezi náhonem a potokem. Vše tam bylo svěží a veselé mezi dvěma proudícími vodami... Zeď byla drolivá, stářím zelená, s poduškami rozchodníku a netřesku.

Těžké větve jabloní, opírající se o ni, pomáhaly ji bourat. V koutech měl mlynář zásobu cihel, zbylých od nějaké přístavby, a kamene. Mezi tím rostl bujný lopuch a tyčily se divizny, modral se v přehršlích rezekvítek, a někdy sem zavál vítr i blín. Ale na břehu potoka pod bujnou jívou kvetly na jaře fialky a tráva byla plná pestroty rdesna, pampelišek, omanu a jetele.

Ošlehovala stromové pně, rostla na seč; v dobu, kdy štěpy kvetly, nikdo do sadu nechodíval. Zlatý déšť dopoledního slunce se lil na šťavnatou zeleň, sám sebe rozohňuje, a čím blíže k poledni, tím více se podobal plamenům, zpívajícím ptačími zvuky a bzukotem hmyzu. Rozkoš růstu a sláva květů oživovaly vzduch. Ticho a samota je slučovaly v milostný souzvuk.

V tom tichu, kdy věci a byliny žily samy pro sebe, zněl lidský krok nepřátelským zvukem.“ (Nejkrásnější svět, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 35)

Tvrdit, že toto je tuctový nebo dokonce podřadný sloh, může snad jen člověk, který nedokázal přečíst ani jízdní řád, natož knihu. Zvlášť smutné je takové napadání velké spisovatelky v době, kdy zvláště z lidí střední a mladé generace leckdo nedokáže formulovat souvislou českou větu.

Je smutné, že ve své nenávisti ke všemu, co je spojeno se socialismem a kolektivismem, současný režim přehlíží výrazný přínos Marie Majerové nejen k ženské literatuře (jejíž obecně známé autorky věhlasu Majerové byste spočítali na prstech), ale i ženskému hnutí, které by v civilizované společnosti (ani té buržoazní) nemělo být terčem opovržení a výsměchu. Málokdo dokázal tak výstižně popsat nejen těžký úděl žen v období pozdního Rakouska – Uherska a předmnichovské republiky, zotročovaných nejen tvrdou dřinou pro statkáře a kapitalisty, ale namnoze i vlastními despotickými otci a manželi, kteří leckdy ve vlastních dětech a ženách měli jediné lidi, kterým mohli poroučet, a podle toho se k nim chovali. Ale nejen to, Majerová nejen že popisovala panující hmotnou i morální bídu, ale viděla z ní i reálné východisko, které bylo ještě za jejího života částečně uskutečněno.

Majerová byla průkopnicí i v literárním líčení dějů spojených se sexualitou a erotikou. Jestliže např. v „Nejkrásnějším světě“ popisuje už v r. 1923 pokus o znásilnění hlavní hrdinky, mlynářovy dcery Lenky, statkářským synkem Hladíkem, intimní představy její starší sestry, a nakonec i Lenčinu první soulož, u mužských autorů socialistické literatury se podobná líčení objevují v Olbrachtově „Anně proletářce“ až o pět let později a v dílech Antonína Zápotockého v první polovině 50. let. Dnes se to někomu možná může zdát úsměvné, když jsou všechny sdělovací prostředky přeplněny pokleslou obscénní ubohostí, ale mějme na paměti, že v té době v podstatě platilo, že intimní styk znamenal těhotenství a žena se musela buďto navždy provdat i za toho, kdo si ji vzal násilím, nebo zůstala nezaopatřená sama s dítětem.

„Niterný dech ji roztřásl jako mrazení. Našla místo na dlaních, které bylo citlivé uprostřed mozolů, a dotkla se lehce malých, hnědých bradavek, chladem ztuhlých a vystouplých. Mhouřila oči, kloníc se nazad… Obraz mladého, statného ryšavce, jehož klidná síla ji vábila i děsila, vracel se k ní v horoucím vanu všech horkých stisků, vlhkých polibků a přilnutí. Zadýchala se…“

(Citované dílo, s. 102)

„Kňučel a bručel jako dravec trhající kořist. Vrazil jí hlavu mezi ňadra a hned zase ji líbal tak prudce, až zuby o sebe cvakly. Líbal ji na tváře, na oči, všude, kam se mu to poštěstilo.

Zmítala se v jeho náručí, snažila se vyklouznout z klece jeho údů, ale byla v železném objetí… Škrabala, kousala, kopala ho. Ale polibky jí pršely na hrdlo, do týla, na ramena, kam se jen hnula a kde se jen chvilku nechránila. Plakala zlostí i svou nemohoucností. Kroutil jí ruce v zápěstí, drtil prsty nemilosrdně. Hned ji tiskl kolenem k plotu, hned se ji zase snažil porazit, nedbaje již nijakých něžných vznětů, ale sleduje toliko svůj úmysl.

Byl také poškrábán, pokousán, ale jsa mnohem silnější než jeho kořist, dávno ještě nepocítil únavu, když začínala být vyčerpána.“

(Tamtéž, s. 135)

„Lenka na něho hleděla nyní celým tělem, stříbřitě bílým ve světle zimního měsíce. Kochal se dlaní v jeho něžných vypuklinách, vdechoval s rozkoší jeho vonné teplo, vzdychaje:

«Ach, živote sladkosti!»

Lenka zavřela oči a sledovala jen čivy, co se s ní děje. Všechny její nervy byly na číhané. Drobné své vzdechy slyšela mezi hlubokými. Ohromující blízkost milovaného těla ji drtila.

Dlouho pak ležela beze slova, s očima upřenýma na strop, a ponechávala Romanovi obě ruce, které hřál na své hrudi.

Když začal hledat její pohled, znepokojen jejím mlčením, přitulila k jeho hrudi i hlavu a zešeptala:

«To je všecko, Romane?»

Rozpačitě odpovídal: «Všecko, má konvalinko, moje!»

«Ale vždyť to není krásné. Dej mi raději hubičku. A ještě jednu. To je mnohem krásnější.»“

(Tamtéž, s. 277)

Jednoznačné politické vyznění díla Marie Majerové je tím, proč je dnes opovrhována, proč jí nemohou přijít na jméno ti, jejichž kulturními ikonami jsou Václav Havel a „Ordinace v růžové zahradě“.

„Soudruzi, bez rázné změny se nikdy nedočkáme vítězství! Diktatura proletariátu, to strašidlo měšťáků, co je to? To je moc do rukou dělnické třídy. Neproměníte-li společenský pořádek, budete-li pořád jen sbírat drobty z koalice bohatých, nedočkáte se socialistické republiky. Nebudete-li dnes, a hned, v tuto hodinu a v tuto minutu, provádět revoluční politiku!“, tak psala Marie Majerová, tak mluvila marxistická levice sociální demokracie a pozdější KSČ (s. 286 – 287).

„Zabít je třeba systém. A to není jednoduchý a ojedinělý výstřel. To je hromadný zápas, který dlouho trvá a prodlužuje se i do doby, kdy proletariát zvítězil.“ (s. 265)

Prokop Haken

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů