Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Čtvrtek 12. října 2017 - Seminář: PATŘÍ NEROSTNÉ BOHATSTVÍ A VODA VŠEM OBČANŮM? STIHNE LITHIUM OSUD OSTATNÍCH DARŮ PŘÍRODY? - 17.00, v zasedací místnosti Domu odborových svazů, Náměstí Winstona Churchilla 800/2, Praha 3 (vstup hlavním vchodem, přízemí). Panelisté: Milan Neubert - fyzik a ekonom, Jaroslav Borka - poslanec PSP ČR za Karlovarský kraj, Čestmír Kubát -  právník. Moderátor: Lubomír Ledl. Pořádá Spojenectví práce a solidarity.

 

Pondělí 23. října 2017 – Přednáška s diskusí: BUDE FRANCIE POD MACRONOVÝM VEDENÍM SILNÝM HRÁČEM VE SVĚTOVÉ A EVROPSKÉ POLITICE, NEBO NAOPAK? - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo PhDr. Helena Briardová, expertka na francouzskou problematiku. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

* Středa 25. října 2017 - Přednáška JUDr. Gustava Janáčka: Velká říjnová socialistická revoluce a pravda o československých legiích,  17.00 hod., v budově ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, v místnosti č. 76 v prvním patře. Presence účastníků bude zahájena v 16.30 hod. Vzhledem k omezeným prostorovým možnostem přednáškového sálu si svou účast na přednášce můžete rezervovat na e-mailové adrese helsov@seznam.cz nebo SMS zprávou na telefonním čísle 720 503 948.

 

* Úterý 7. listopadu 2017 - Shromáždění u příležitosti 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, 15.00, čestné pohřebiště rudoarmějců, Olšanské hřbitovy, Praha 3 - Žižkov (MHD Mezi hřbitovy, při ul. U nákladového nádraží). Pořádá KV KSČM Praha.

 

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



K 20. výročí rozdělení Československa

Csrvlajka První polovina 90. let dvacátého století byla obdobím rozpadu několika federativních státních útvarů na území střední, východní a jihovýchodní Evropy. S nevelkým časovým odstupem tehdy došlo k rozdělení tří velkých soustátí, Jugoslávie, Sovětského svazu a Československa, na větší množství samostatných států.

V současné době uplynulo již dvacet let ode dne, kdy z politické mapy Evropy zmizela tzv. Česká a slovenská federativní republika (ČSFR), poslední společný stát Čechů a Slováků.

Požadavek samostatnosti s odvoláním na právo slovenského národa na sebeurčení byl oficiálně vznesen v dokumentu zvaném Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky ze dne 17. července 1992. Následovala jednání představitelů vlád obou federativních republik, V. Klause a V. Mečiara. V listopadu téhož roku přijalo Federální shromáždění ČSFR dva ústavní zákony. První z nich upravoval rozdělení federálního majetku mezi nástupnické státy, druhým byl vyhlášen zánik ČSFR jako státního útvaru.  Oficiálním datem zániku Československa byl 31. prosinec 1992. K 1. lednu roku 1993 pak vznikly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika.

Samotná realizace rozdělení Československa tedy netrvala více než půl roku, od července do prosince 1992, vyjma řešení některých drobných územních sporů. Avšak příčiny zániku společného státu Čechů a Slováků, rozpory v ekonomické a mocenskopolitické oblasti, sahají hluboko do minulosti a bez nadsázky lze konstatovat, že provázely československý stát již od jeho vzniku.

Československá republika byla založena roku 1918 jako jeden z nástupnických států bývalé habsburské monarchie. Zatímco české země byly do roku 1918 součástí Předlitavska (západní části rakousko-uherského soustátí), Slovensko do téhož roku připadalo k oblasti Zalitavska. Ekonomické a politické vazby mezi českými zeměmi a Rakouskem na jedné straně a Slovenskem a Maďarskem na straně druhé byly do roku 1918 mnohem silnější, než vazby českých zemí na Slovensko. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí od počátku budovat vzájemné vztahy mezi českou a slovenskou částí společné republiky, a to v nejrůznějších oblastech (příkladem může být třeba i dopravní spojení – zpočátku jej mezi oběma zeměmi zajišťovala hlavně tzv. bohumínská železniční trať, která však neměla dostatečnou kapacitu a navíc procházela územím Těšínska, na něž si vznášelo nároky sousední Polsko).

V národohospodářské rovině bylo jistě přínosem, že během 20. a 30. let prošla slovenská část ČSR procesem urychlené industrializace a celkové modernizace, mnohdy však za cenu ovládnutí slovenských zdrojů českým nebo i zahraničním kapitálem. Ekonomická pomoc průmyslově rozvinutějších českých zemí Slovensku nesměřovala ani tak k rozvoji místního hospodářství, jako spíše k posílení slovenské závislosti na Praze.

Za jednu z politických chyb při utváření česko-slovenských vztahů v rámci společného státu po roce 1918 lze považovat skutečnost, že nikdy nedošlo k naplnění slibů, které představitelům Slováků učinil T.G. Masaryk v tzv. Pittsburské dohodě z května roku 1918, podle jejíhož znění mělo mít Slovensko v rámci společného státu vlastní zemský sněm a administrativu, čímž už samotní otcové-zakladatelé ČSR připravili pádný argument pro všechna budoucí separatistická uskupení na Slovensku.

Málo známý je fakt, že k prvnímu rozdělení Československa došlo již během druhého měsíce od počátku jeho existence, a to v prosinci roku 1918, kdy byla v Košicích vyhlášena tzv. Slovenská lidová republika. V pořadí druhým pokusem o založení samostatného slovenského státu byla tzv. Slovenská republika rad v červnu a červenci roku následujícího. Všeobecně známým historickým faktem je vznik Slovenské republiky v roce 1939. Společným rysem všech tří uvedených státních útvarů byla jejich naprostá závislost na cizí mocnosti (v prvních dvou případech se jednalo o Maďarsko, ve třetím pak o nacistické Německo), a tudíž lze jen stěží hovořit o jejich faktické samostatnosti. Z uvedených skutečností však lze vyvodit, že v období tzv. první republiky bylo státoprávní spojení českých zemí a Slovenska značně nepevné a opakovaně narušované.

Vítězství nad fašismem a zahájení socialistické revoluce znamenalo novou etapu ve vývoji československého státu. Vzájemná soudržnost obou částí republiky již nebyla zajištěna jen vnitřními silami, ale také zvnějšku. Všemocný Sovětský svaz totiž žádné dezintegrační tendence v rámci států světové socialistické soustavy zkrátka nepřipustil.

Avšak ani vnější upevnění československého státu v období výstavby socialismu, ani jeho federální uspořádání k 1. lednu roku 1969, neznamenalo zánik všech ekonomických a mocenskopolitických rozporů mezi českou a slovenskou částí ČSSR. Naopak, nové rozpory s sebou přineslo centrální plánování a řízení ekonomiky.

Po celá desetiletí výstavby socialismu se na Slovensku vytvářela svébytná privilegovaná vrstva tvořená členy stranického aparátu a řediteli významných státních podniků doplněná o představitele oficiálně působící inteligence. Tato privilegovaná vrstva získala silné povědomí o vlastních ekonomických a mocenských zájmech, které nemusely být za všech okolností totožné se zájmy Československa jako celku.

V pohnutém roce 1968 se některým představitelům slovenské elity podařilo získat významné řídící funkce (příkladem je zejména Alexander Dubček), což pokračovalo i v následujícím období normalizace (zde je nejznámějším příkladem Gustáv Husák, který získal nejvyšší stranickou i ústavní funkci). Ovládnutí významných mocenských pozic ve federálním aparátu umožňovalo slovenským představitelům nadále posilovat postavení privilegovaných vrstev na Slovensku, převážně v ekonomické rovině, o čemž svědčí masivní přesuny investičních prostředků z českých zemí na Slovensko, které rovněž vedly k posilování některých strategických a zároveň vysoce ziskových průmyslových odvětví, jakými jsou např. jaderná energetika a zbrojní výroba.

Avšak ti představitelé slovenské politické elity, kteří získali významný vliv na řízení státu a jeho hospodářství, se brzy po svém přesídlení do Prahy odpoutali od svých původních lokálních zájmů, a jejich bezprostředním cílem se stalo udržení vlastních mocenských pozic v rámci federace, zatímco na Slovensku zůstávalo velké množství schopných a ambiciózních lidí, na které se při rozdělování klíčových postů ve federálním aparátu nedostalo. V rámci socialistického zřízení však tito méně úspěšní museli své ambice mírnit, a tak si budovali svá vlastní mocenská a ekonomická hájemství alespoň na lokální úrovni.

Zásadní změnu situace přinesla tzv. sametová revoluce roku 1989 a následný proces destrukce socialismu. Změny vlastnických vztahů a tudíž i majetkových poměrů jednotlivců sice vedly k určité restrukturaci elit, jejichž původní jádro bylo (po nezbytném obětování svých společensky nejnepřijatelnějších a nejzprofanovanějších představitelů a po převlečení politických kabátů těch ostatních) doplněno ještě o představitele někdejší antisystémové opozice i o osoby, které se dosud nijak zjevně politicky neangažovaly, avšak takto restrukturovaná společenská vrstva zdědila lokální mocenské a ekonomické zájmy své normalizační předchůdkyně. Vzhledem k tomu, že komunistická ideologie se pro tuto vrstvu stala prakticky nepoužitelnou, sáhli noví regionální vládcové po laciné, avšak historicky osvědčené nacionalistické demagogii, která ve slovenské společnosti padla na úrodnou půdu, neboť ve veřejném mínění na Slovensku se dosud živě udržovalo povědomí o skutečných či domnělých křivdách učiněných v minulosti na slovenském národě z české strany.

Argumentace slovenských zastánců rozdělení federace byla vedena převážně v nacionalistky zbarvené ideologické rovině, s hlavním důrazem na historická práva po tisíc let utlačovaného slovenského národa, avšak hlavní příčiny snah o rozdělení ČSFR a vytvoření samostatného slovenského státu je třeba hledat v oblasti ekonomické.

Zahájení procesu ekonomické transformace v Československu znamenalo ohrožení zájmů vládnoucí vrstvy ve slovenské části federace, neboť s sebou neslo riziko odlivu kapitálu (resp. jeho přesunu do rukou českých vlastníků), a tím i ztrátu či oslabení ekonomické moci slovenských privilegovaných vrstev. Navíc součástí transformace byla i změna struktury národního hospodářství, což konkrétně pro Slovensko znamenalo útlum ziskových výrobních odvětví a hrozbu zastavení některých nákladných investičních projektů. Nositelé ekonomické moci v zemi si zřejmě byli vědomi, že svoje pozice v oblasti národního hospodářství je třeba zajistit pomocí nástrojů moci politické, k čemuž lze mnohem účinněji využít mocenský aparát samostatného státu, nežli pouhý podíl na mocenské struktuře státu federativního.

Za této situace bylo již jen drobným technickým problémem, jak získat na svoji stranu veřejné mínění a přesvědčit slovenské občany o tom, že osamostatnění Slovenské republiky je v zájmu celého slovenského národa, a tudíž že vládnoucí vrstva svým požadavkem na rozdělení federace prosazuje nikoli své omezené ekonomické zájmy, nýbrž posvátné zájmy celonárodní. Volební úspěch Hnutí za demokratické Slovensko stejně jako přijetí nacionalistické argumentace převážnou částí slovenské veřejnosti dostatečně svědčí o tom, že privilegovaným vrstvám slovenské společnosti se  tento problém podařilo vyřešit úspěšně.

Společné soužití Čechů a Slováků v rámci federativního státu ztratilo své opodstatnění s nástupem ekonomické transformace na počátku 90. let dvacátého století. Rovněž mezinárodněpolitická situace byla pro rozdělení Československa příznivá, neboť zde nebyla žádná cizí mocnost, která by pro oba státy a národy znamenala společné ohrožení, jemuž by bylo zapotřebí společně čelit. Vzhledem k množství a závažnosti dlouhodobě neřešených problémů v rámci mocenských a ekonomických vztahů mezi oběma částmi Československa lze jeho rozdělení považovat za historicky nevyhnutelné.

Dvacáté výročí rozdělení České a slovenské federativní republiky jistě svádí k úvahám o tom, zda bylo či nebylo možné společný stát zachránit. Stejně tak bychom se ovšem mohli ptát, zda bylo možné zachránit socialistické zřízení, ať už v rámci národních států, anebo v rámci větších mnohonárodnostních federativních útvarů.

Nastane doba, kdy hranice mezi státy zmizí a konečně snad i doba, kdy budou jako nepotřebné odloženy i veškeré formy státní moci a jejího aparátu, avšak než tato doba nastane, budou se vztahy mezi různými národy a mezi různými zeměmi, stejně jako otázky jejich státoprávního uspořádání, řešit vždy podle aktuální potřeby tak, aby co nejvíce vyhovovaly těm, kteří mají v rukou majetek a moc.

Mgr. Jiří Štainc

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů