Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



Zase ten Žižkov

Nákladové nádraží Praha - Žižkov bylo uvedeno do provozu 1. března 1936 a sloužilo především k zásobování Prahy potravinami. Jeho výstavba probíhala od r. 1931, správní budova byla dokončena r. 1934. Areál nákladového nádraží o rozloze asi 35 hektarů (různé zdroje se liší) se nachází v prostoru mezi ulicemi Jana Želivského, U Nákladového nádraží a Malešická. Jeho jádrem je funkcionalistický blok budov ve tvaru písmene U, do jehož dvora vede osm kusých ("slepých") kolejí s rampami na každé straně kolejiště a zastřešeným perónem uprostřed, spojeným s jednotlivými podlažími budov rampami a podzemními tunely, s charakteristickými železnými výtahovými věžemi uprostřed. Toto řešení umožňovalo manipulaci s nákladem bez kolize s probíhajícím posunem vagónů. Podél vnější fasády budov se nacházejí rampy pro nákladní automobily.
Běžný provoz nákladového nádraží byl ukončen v r. 2002 a v provozu zůstalo pouze kontejnerové překladiště. Na koleji u Olšanských hřbitovů probíhá vykládka koksu. A na dohled odtud stojí za hřbitovní zdí socha Jana Švermy, vyhozená v 90. letech od Švermova (dnes Štefánikova mostu) na Starém Městě. Od hromad koksu jsou vidět jen její záda...

Koleje na dvoře skladových budov už slouží pouze posunu, výtahy jsou dávno nefunkční, výtahové věže, rampy a můstky prorezlé naskrz hrozí spadnutím. Téměř všude se válí odpad nejrůznějšího druhu bez ladu a skladu. I samo kolejiště postupně bere zasvé, kolejí ubývá, na mnohé z nich díky sneseným výhybkám i vzrostlým stromům a keřům mezi pražci už vjet nelze. Montážní jáma je zasypávána odpadem, kolejová váha a torzo vodního jeřábu pro napájení parních lokomotiv, patrné ještě před pěti lety, jsou nenávratně pryč. (I tak je pozoruhodné, že opuštěné koleje nemizí iniciativou zlodějů rychleji, když areál je v podstatě volně přístupný a každý si v něm může dělat, co chce...)
Procházka po žižkovském nákladovém nádraží je obrazem zmaru. Ten je tristním výsledkem bezkoncepční liberální dopravní politiky restaurovaného kapitalismu, preferující silniční dopravu před železniční bez ohledu na negativní vliv na dopravní cesty, životní prostředí, ostatní účastníky silničního provozu a koneckonců všechno obyvatelstvo v okolí silnic. Zásobování Prahy po železnici se stalo okrajovou záležitostí a nákladové nádraží již "není potřeba"... Přitom ještě v posledních letech existence ČSSR bylo žižkovské nákladové nádraží v plném a čilém provozu, jak to můžeme vidět např. ve filmu "Antonyho šance" (1986).

V r. 2005 začal odprodej pozemků železniční stanice Praha - Žižkov z rukou Českých drah soukromým subjektům. Developeři zde počítají s výstavbou bytového a administrativního komplexu, kde by mohly být byty až pro 15 tisíc obyvatel (přičemž dnešní Žižkov má asi 70 tisíc)! Myslím, že při současných cenách takových bytů (v novostavbách v okolí nákladového nádraží dnes např. 3+kk = 6 040 000 Kč, nejlevnější 2+kk = 2 960 000 Kč) ale není nad čím jásat. Pro normální smrtelníky tyto byty nebudou. Pro Olbrachtovu Annu proletářku, která má nedaleko odtud dodnes sochu (snad díky tomu, že nikdo neví, že je to ona) a jejího Toníka by dnes byt na Žižkově nesehnala ani pověstná Černá ruka...
Územní plán počítá s prodloužením Olšanské ulice od křižovatky s ul. Jana Želivského (u tramvajových zastávek Nákladové nádraží Žižkov) areálem dnešního kolejiště až k ulici Malešické ("Jarovská spojka"), při demolici nádražních budov. V prosinci 2010 vyhovělo ministerstvo kultury návrhu Klubu za starou Prahu na památkovou ochranu hlavní trojkřídlé budovy, dvou vrátnic a oplocení podél ul. Jana Želivského, avšak několik subjektů podalo proti rozhodnutí rozklad, takže spor o bytí či nebytí největší dochované funkcionalistické průmyslové budovy v Praze se vleče dál. Pravicové vedení městské části Praha 3 není zachování budov nakloněno. Jeho mluvčí Jan Sotona (o němž Blesk v červenci 2010 uvedl, že za své "služby" bere měsíčně až 95 tisíc Kč a přitom nedovede napsat česky větu bez stylistických a pravopisných chyb) se nad památkovou ochranou v dubnu 2010 podivil slovy: "Ta barabizna z krabic? Vypadá to jako z reálného socialismu." Nevadí, že funkcionalistickou stavbu ze 30. let uznávají přední architekti a historici, ti přece politickou moc nemají. Tu mají nedouci z pochybného prostředí dnešních radnic, jimž by nedělalo problém zničit architektonické skvosty velké části 20. století jen proto, že se stavěly v době, kdy naše země a velká část světa budovala socialistickou společnost. Co na tom, že velmi podobné stavby vznikaly v té době i v zemích, kde komunisté u moci nikdy nebyli...

 

Odpůrci zachování budov nákladového nádraží tvrdí, že by se pro ně nenašlo využití. Dnes ale využity jsou - nachází se v nich řada skladišť firem, zásobovaných silniční dopravou. Proč tomu tak nemůže být i v budoucnosti? Megalomanské návrhy nového komplexu ze skla a železa počítají i s administrativními prostorami, jež ostatně v Praze rostou jako houby po dešti. Proč tyto nemohou být v budovách ze 30. let? Kde berou jejich propagátoři jistotu, že dnešní architekti stvoří stavby hodnotnější, než bylo dílo jejich předchůdců před 70 - 80 lety? Budeme-li ke kulturnímu dědictví přistupovat tak, že vše, co je staré teprve 30, 50 či 100 let, ale ne 300 nebo 500, je ještě příliš "nové" na to, aby to bylo hodno zachování, zničíme nenávratně velkou část kulturního dědictví 20. století a na jejím místě zanecháme jistě velice "hodnotné" splácaniny ze skla a kovu, kteří další "budovatelé" se stejným názorem srovnají se zemí o 50 let později... (Pokud nespadnou do té doby samy!)

Pro zachování staveb nákladového nádraží Žižkov se již vyslovila řada aktivistů, občanských sdružení i politických stran, včetně KSČM. Vznikla internetová petice, umístěná na ¨ http://www.tadynenideveloperovo.cz/petice, ta ovšem investory a jejich politické podporovatele nechá chladnými. (Ani utřít pr... si s ní nemohou, když není na papíře!) Přímo v prostoru zpustlého dvora nákladiště umístili aktivisté plakáty "Praha mizí - je jen otázkou času, kdy se i tvé oblíbené místo promění v nákupní centrum" a parodie na reklamy na univerzální rezidence dnešní doby, např. "Sekce F - Dead and Cool - Ano, smrt k životu patří... Spokojená smrt? Jedině v rezidenci Monotyp! ... Nákupy přímo v areálu!" (Skvělý výsměch konzumnímu způsobu života!)
I já se domnívám, že funkcionalistické budovy žižkovského nákladového nádraží včetně pozoruhodných kovových konstrukcí ve dvoře by měly být každopádně restaurovány a zachovány, i přes svůj současný dezolátní stav. Nová komunikace od Olšan k Malešicím může vést kolem nich, rozsáhlá nová zástavba může vzniknout také kolem nich. Jako skladové a administrativní prostory mohou sloužit právě tak dobře, jako novostavby. Na místě kolejiště ve dvoře mohou třeba parkovat automobily. Zachovávat kolejiště bez železničního provozu by smysl nemělo. Není na něm ostatně nic zajímavého ani pro dopravní fandy, natož pro zbytek společnosti. Se zrušením kolejiště by samozřejmě muselo dojít ke zrušení celé jednokolejné železniční trati z Prahy - Malešic, sloužící pouze nákladní dopravě, která je v žižkovském nákladovém nádraží ukončena. Žádný projekt bohužel nepočítá se zavedením osobní železniční dopravy, ačkoli to by bylo pro pražskou veřejnou dopravu větším přínosem než různé projekty typu "malým autobusem do každé ulice" nebo "pořád měňme trasy linek MHD, ať se něco děje". Osobní vlaková zastávka v těsné blízkosti tramvajových zastávek Nákladové nádraží Žižkov, třeba u rampy na dvoře původní funkcionalistické budovy, skrz niž by byla přístupná, by přitom nebyla k zahození. Motoráček by odtud mohl jet přes Malešice a kolem stanice metra Depo Hostivař buď do Hostivaře, nebo do Vršovic, a přes ně dále třeba přes Vyšehrad na Smíchov (samozřejmě, při zřízení nových zastávek ve frekventovaných lokalitách). Pokud by byl význam železnice v městské aglomeraci náležitě doceněn, nebyl by takový návrh pouze utopií, ale mohl by být pro pražské cestující skutečným přínosem. Na Žižkově by přitom stačilo zachovat třeba dvě koleje a na místě desítek ostatních by se mohli developeři vyřádit dosyta...

 

Ustoupí-li průmyslová architektura 30. let na Žižkově developerům a jejich univerzálním projektům prosklených krabic, bude to věčná škoda. Je ostudné, že od 90. let do současnosti už bylo v Praze (a ovšem i jinde v ČR) srovnáno se zemí velké množství historicky hodnotných průmyslových staveb, další pak den ode dne více chátrají a jejich osud je nejistý. Bohužel, zájmy investorů a jejich projekty pro boháče, kapitalisty a jejich posluhovače, jsou v této době přednější než zájmy většiny lidu. Bylo by nanejvýš namístě bavit se nikoli o zachování části žižkovského nákladiště při nové funkci tohoto prostoru, nýbrž o obnově nákladového nádraží se všemi jeho funkcemi jako zásobárny Prahy železniční dopravou namísto dopravy silniční. Jenže to bychom nesměli vycházet z reality přetrvávání přežilého kapitalistického systému, nýbrž z nutnosti jeho nahrazení skutečnou vládou lidu, socialismem. Tuto nutnost si však bohužel dosud odmítá většina obyvatel ČR připustit...

Ladislav Bystrý

Ženská kupé

Zaujala mě zpráva, že České dráhy (ČD) začaly na některých spojích provozovat oddíly ve vozech určené přednostně pro ženy. Zjednodušeně se často v médiích uvádí, že se jedná o kupé pouze pro ženy, ale jak dodává např. článek na serveru rozhlas.cz ze 16. 2., není tomu tak.

„V okamžiku, pokud se ženy, které tam sedí, domluví na tom, že tam toho muže nechtějí, nebo pokud tam přijde další žena, která si bude na to místo chtít sednout, tak bude mít jakoby přednostní právo. A v tom okamžiku se bude moci rozhodnout o tom, že ten muž bude muset vyjít z toho kupé, a to mi teda přijde ještě daleko horší, ten způsob zacházení, než kdyby kupé byla možná jenom čistě pro ženy,“ říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Zavádění „ženských kupé“ mi připadá úplně absurdním projevem diskriminace středověkého rázu, v zemi s pokrokovými tradicemi, kde ani historické a náboženské zvyklosti nevyžadují oddělování žen od mužů např. v prostorách domů, v dopravních prostředcích a jinde na veřejnosti, jak tomu je nebo ještě donedávna bylo v mnoha zemích. Pokud bychom měli vycházet z toho, že žena může být ve vlaku obtěžována spolucestujícím mužem, měli bychom také vyhradit části ulic, parků, lesů, úřadů apod., odkud mohou být muži vykázáni, pokud si to nějaká zde přítomná žena zamane, aby náhodou nemohlo k obtěžování dojít zde.
Stojí za pozornost, že požadavky na prostory výhradně nebo přednostně pro ženy jsou brány vážně a dokonce realizovány, zatímco kdyby někdo požadoval vyhrazené prostory pro muže, odkud by mohl jakýkoli muž ženu vykázat, bylo by to považováno za něco nehorázného. Přitom třeba řada štamgastů z náleven IV. a nižší cenové skupiny by uvítala takovéto opatření pro svůj oblíbený lokál, aby je jejich ženy odtud netahaly.
Považuji za pravděpodobné, že mnoho žen beztak „ženská kupé“ používat nebude chtít, jelikož by tím daly najevo svůj svébytný, zvláštní postoj k mužské části cestujících. Použití „ženského kupé“ tak ve výsledku nepřinese pro ženy záruku bezpečí, jako spíš riziko přitažení nežádoucí mužské pozornosti, protože pro každého oplzlého otrapu v daném vlaku jistě nebude nic zajímavějšího, než jít okoukávat a obtěžovat ženy v „ženských kupé“. (Nebudou-li tato střežena „mravnostní policií“…)
Kupé, odkud mohou ženy vykázat muže, mi připadají obdobnou diskriminací, jako kdyby existovaly oddíly, odkud mohou být vyloučeni nebo sem vůbec nesmějí vstoupit komunisté, židé, černoši, cikáni, homosexuálové nebo třeba lidé s brýlemi (s některými z těchto omezení už máme z minulosti smutné zkušenosti). Feministky a feministé prosazující takové výmysly jako oddělení vagónů pro ženy by se měli raději věnovat skutečnému zlepšování postavení žen ve společnosti, vedoucí k jejich společenské rovnoprávnosti s muži. Zatím prosazují „ženská kupé“ nebo se pohoršují nad přechylováním zahraničních ženských příjmení na tvar „-ová“, zatímco mlčí k likvidaci a brutálnímu zpoplatňování dětských jeslí, školek, škol, zájmových kroužků a volnočasových aktivit, k všestrannému odbourávání sociálních podmínek pro zakládání rodin a výchovu dětí pro drtivou většinu žen (a ovšem i mužů, ale na ženy to z biologického hlediska dopadá více). Nechci mluvit za ženy, ale připadá mi nad slunce jasné, že více než problematika „ženských kupé“ je trápí například stále obtížnější podmínky skloubení mateřství se zaměstnáním, tj. bídná mateřská dovolená a namnoze ztráta zaměstnání a nemožnost nalezení nového během péče o malé dítě, obrovská časová náročnost výchovy dětí při nedostupnosti jejich hlídání jinou osobou, šílené náklady na živení a šacení potomků apod. Českým drahám bych zase doporučil zaměřit svou pozornost ke „zlepšování služeb zákazníkům“ jiným, potřebnějším směrem. Sám pozoruji na českých železnicích spíše trvalé zhoršování služeb než opak. Nádražní budovy s čekárnami jsou uzavírány, sešlá krytá nástupiště bořena a nahrazována plastovými pidiboudami, staniční personál a postupně i průvodčí ve vlacích mizí, takže podat informace nepravidelným cestujícím nemá kdo, na dálkové spoje jsou masově nasazovány nekomfortní velkoprostorové vagóny dříve určené pro zastávkové vlaky, atd. atd. O omezování dopravy a rušení tratí nemluvím, v něm má ale hlavní iniciativu stát, kraje a obce, které na dotování dopravní obslužnosti „nemají peníze“. Hlavně, že máme oddíl 1. třídy, o který není sebemenší zájem, ve stále větším počtu zastávkových vlaků, a že vznikají „ženská kupé“!

Leopold Vejr

Zombievláda národní katastrofy

Nedávno tomu byl akorát rok, co v České republice proběhly sněmovní volby, na jejichž základě získala mandát pro své vládnutí Nečasova garnitura, lidově nazývaná Kalousko-Nečasovou vládou či Bakalovou koalicí.

Byla to doba, kdy pravicové strany a jejich ideologie zažívaly nejpříznivější období od počátku kupónově privatizačních 90. let. Svou roli v tom sehrálo několik faktorů. Tím nejzásadnějším z nich bylo bezpochyby Řecko. Pravicová fronta, představovaná současnými koaličními stranami, rádobynezávislými ekonomy, za každého režimu přizpůsobivými umělci, nejrůznějšími pseudointelektuály a v neposlední řadě i facebookovou mládeží, přesvědčila většinu voličů, že Řecko=bankrot=socialismus=Paroubek a „KSČSSD“. Jako jedinou možnou alternativu bylo nutné zvolit strategii „šetření“, a to především v oblasti sociálních výdajů , které jsou dle našich pravicových demagogů „příliš velkorysé“ (ve skutečnosti v poměru k HDP na podprůměrné úrovni v rámci EU). Byla uměle vytvořena společensko-politická hysterie, která zkrátka zabrala. Skoro nikoho (a to samozřejmě ani náš korporacemi vlastněný tisk) nenapadlo se podívat na řeckou kauzu skutečně do hloubky, ověřit si, jaké to s tím bankrotářským „socialismem“ doopravdy je. Mohlo by se pak přijít na takové drobnosti, jako že sociální stát tam mají na prachmizerné úrovni, že míra chudoby tam patří k nejvyšším v Evropské unii, že postavení Řecka na geografickém chvostu Evropy si samo o sobě říká o ekonomické problémy, že je připravováno o kolosální příjmy korupcí a daňovými úniky nebo že jeho dnešní rozpočtovou krizi vyeskalovalo například i prudké snižování přímých daní za pravicové vlády Nové demokracie. Nic. Zvítězila demagogie a strašení nad fakty a rozumem.

Levice si samozřejmě za svůj špatný výsledek mohla i sama. Poražený „vítěz“ těchto voleb, ČSSD, tentokrát doplatil na svůj do té doby relativně úspěšný model bombastických předvolebních kampaní. Místo aby předložila skutečně seriózní oponenturu neoliberálních „protikrizových řešení“, nabídla pouze tragikomickou smršť populistických dárečků. Nejnešťastnějším z nich byl jednoznačně „třináctý důchod“ (doopravdy však jen 2500 Kč navíc pro všechny důchodce, ty bohaté nevýjimaje). Ten k nesmyslným, ale v té době přece jen lépe vysvětlitelným škrtům z dílny TOP 09, působil jako hodně tupá alternativa. Ačkoliv by pár miliard navíc z dividend ČEZ sotva způsobilo státní bankrot, jak lživě varovala pravice, kdyby místo nich ČSSD slíbila prostou pravidelnou valorizaci důchodů (zvláště lidem s nejnižšími penzemi), nemuselo to působit tak populisticky trapně a byl by klid. Tvrdíkův marketing selhal, Paroubkovy průzkumy se ukázaly jako totálně mylné. Lidé by třeba i mohli některé programové hlouposti sociální demokracii odpustit a volit ji, pokud by měla v čele přitažlivého charismatického lídra. Jiří Paroubek sice jisté charisma měl, ale pro velkou část voličstva se stal nevolitelným. Především mladí mu neodpustili rozehnání Czechteku, které sice nebylo v Paroubkově kompetenci, ale co naplat, se svým stylem vystupování se stal symbolem papalášství, a to bez ohledu na to, že ve skutečnosti může být úplně někým jiným. Žijeme zkrátka v mediální době a úspěch politické strany hodně závisí i na osobní prezentaci jejího předsedy. A v Paroubkově případě se nelze vymlouvat ani na opravdu nechutnou, mnohdy až pornografickou dehonestační kampaň, kterou proti němu roky vedl pravicový tisk. Byl zkrátka až příliš vděčným terčem. Pokud by nesporně chytrý a pracovitý Paroubek působil v tu dobu jako šedá eminence ČSSD v pozadí a v čele by stála nějaká obecně méně kontroverznější osobnost (přesně na způsob Kalouska krytým svým populárním maňáskem Schwarzenbergem), mohlo být také vše jinak.

Ale na kdyby už je pozdě. ČSSD zásadně ztratila oproti roku 2006 hlasy i proto, že nedokázala plně mobilizovat některé své věrné voliče. Paroubek mluvil nabubřele o „zářivém vítězství“ své strany natolik, až si tím bylo jisto i mnoho jeho potenciálních voličů, kteří tak nebyli nijak nalákáni k urnám a zůstali s klidem doma. Do toho všeho ještě ČSSD oslabil i nepoučitelný intrikán a mstitel Zeman se svým rychlokvašeným projektem a Bobošíková se svou  „pravicově-levicovou“ národoveckou partou.

A KSČM coby druhá nejsilnější levicová strana? Byla taková, jako v poslední době – tichá, nevýrazná, pasivní, pořádající nezajímavou a mdlou kampaň s najatými zpěváky a předvolebními dárečky. Zatraceně málo na stranu, která by se měla radikálně vymezovat coby skutečně antisystémová, přitom vysoce demokratická strana. Udržení se na 26 mandátech při dalším mírném procentuálním poklesu podpory byl po 4 letech vlád politické i „úřednické“ pravice hodně slabý výsledek.

 

To pravice ukázala, jak správně oslovit většinu voličů. ODS dobře věděla, že pro její korupčnickou a klientelistickou činnost jí nebudou pravicově smýšlející občané volit věčně. Jak přiznal i sám Topolánek, už v roce 2003 diskutoval s tehdejším předsedou KDU-ČSL Kalouskem vznik další pravicové strany, ke které by inklinovali nespokojení pravicoví občané i tzv. střed (což jsou de facto jen nerozhodnutí voliči). Projekt byl pak Kalouskem realizován v nejvyšší čas a nesmírně se povedl. Majstrštykem bylo především zvolení Schwarzenberga předsedou-maskotem. Stal se vskutku cool sexy idolem městské mládeže, oslovujícím i ty, kterým je asociální program TOP 09 totálně ukradený. Nikoho z jeho mladých podporovatelů nenapadlo, že jejich Karel není žádný nekonformní frája, ale extrémně nedůvěryhodný přisluhovač konzervativních kruhů v Bilderbergu nebo v kosovské mafii. A že tu chtěl poslušně instalovat americký radar? No a co, taková Issová byla zase proti němu, ale teď se všichni v jednom šiku rozhodli přemlouvat bábu. Jistě, že i program TOP 09, mediálně vyzdvihovaný jako to „nejlepší řešení“, musel spoustu lidi oslovit coby „bolestivé, ale nutné řešení“, bez marketingově atraktivního Schwarzenberga by však podpora TOPu byla nepochybně mnohem nižší.

ODS sice oproti roku 2006 ztratila ještě více hlasů než ČSSD, ale díky TOPce se jí pouze přelily do spojené nádoby. Pár měsíců před volbami se vcelku s úlevou zbavila sprosťáka, toskánského turisty a na modráka až příliš velkého pravdoláskaře a Klausova odpůrce Topolánka, jemuž srazily vaz hloupé výroky o židech a homosexuálech. Místo něj nastoupil Klausův poslušný žáček Nečas, jenž svou stranu alespoň na jistý čas stmelil. Že neměl vůbec žádné charisma? To nevadilo, i jemu muselo být jasné, že v těchto volbách bude klíčový výsledek dalších pravicových stran. Navíc personálně čím dál vypráhlejší ODS schopné vůdčí typy zkrátka postrádá. Kampaň ODS v režii Íčka Langera byla pojata vesměs jako permanentní útočení na Paroubka, jeho bradavici a údajně praštěné sliby. Její program prakticky zapadl.

Tou poslední pravicovou stranou, která překonala pětiprocentní hranici, byly Věci veřejné. Ze všech těchto partají nejméně čitelná. Čím se hlavně vyznačovala byl boj proti korupci a politickým dinosaurům, stranické blondýnky na erotických kalendářích a populární tvář z televize John coby předseda. O nějakém Bártovi se skoro nemluvilo. Strana rozhodně nebyla programově tak zřetelně pravicová jako ty předešlé, naopak slibovala vedle antikorupčních opatření i kroky vlastní levici, jako bylo zvyšování přímých daní nebo zrušení regulačních poplatků.

Výsledky voleb a jejich mediální prezentace byly přesně tím, co profesor Bělohradský a další kritičtí myslitelé výstižně nazývají „politickým kýčem“. Skutečně, vše vypadalo tak krásně a nadějně. I podle zahraničního tisku se prý „zabránilo cestě do Řecka“, zvítězila „odpovědnost“ nad  „populismem“, Češi opět dokázali, že jsou „rozumný“ národ a zvláště ti mladí, kteří správně pochopili, že „na dluh se žít nedá“. Do toho samozřejmě salva nadšení nad tím, jak se podařilo lidem vykroužkovat některé příliš nedůvěryhodné postavy (véčkařsky řečeno dinosaury), včetně těch na pozicích lídrů kandidátek, a naopak dotlačit do sněmovny spoustu nových tváří. A facebookoví vajíčkáři mohli jen šílet radostí, že na jedné straně super kníže Karel získal nejvíce preferenčních hlasů a na druhé straně „Paroprase konečně dochrochtalo“, řečeno jejich vytříbeným pravicovým jazykem. Po jeho rezignaci začal stranu řídit nevýrazný a kdysi s pravicovými recepty sympatizující exministr financí Sobotka, který se tak dostal do nevděčné situace předáka vítězné strany, jež nemá šanci sestavit vládu. I tak to ještě vypadalo, že ani jeho strana nebude zcela přehlížena. Slíbil mu to přímo předseda VV John, jenž v první povolební televizní diskuzí věštil, jak po těchto volbách bude fungovat zcela nová lepší politická kultura, zahrnující mimo jiné i intenzivní komunikaci vlády s opozicí. Pěkné také bylo sledovat, jak si po čase pomyslně opět padli do náručí klausovci, reprezentovaní Nečasem či Kalouskem, s havlovskými pravdoláskaři, jejichž největší hvězdou byl samozřejmě Schwarzenberg. Ať jsou oba kluby jakkoliv čas od času ve při, jejich základnou stále zůstává pravicová politika. Ostatně, všechny strany měly jednoho společného sponzora, vlivného pravdoláskaře Bakalu (Véčkařům nebylo proti srsti si od něj shrábnout miliony a kritizovat jej v předvolebních materiálech za byty OKD současně). Nastupující Nečasův kabinet získal dokonce i svůj název, a to přesně v duchu toho nejkřiklavějšího politického kýče: „Vláda rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci“. Vypadalo to tak na světlé zítřky neoliberálního kapitalismu...

Ti, co se tehdy nenechali zmámit agresivním brainwashingem Řecka, dinosaurů a belzezuba Paroubka s rudými vrahy v pozadí, a dali svůj hlas levici, jistě nemohli čekat od pravicové vlády nic dobrého. Že však Nečasova (fakticky však Kalouskova) vláda bude něco tak příšerného, to se skutečně nedalo předpovědět ani v tom nejdivočejším snu. Máme rok a měsíc po „řeckých“ volbách a stejně jako se tenkrát trojici ODS, TOP 09 a VV podařilo většinu společnosti sjednotit na svou stranu, tak se do roka podařilo ji proti sobě poštvat. Že jsou proti ní zaměřené opoziční strany a odbory bylo vcelku očekávatelné, jenže ona svými děsivými diletantskými aktivitami popuzuje už i podstatnou část svých přirozených spojenců – pravdoláskaře, klausovce, dokonce i předáky zaměstnavatelů, redaktory a šéfredaktory pravicového tisku a co je skutečně největší bomba – vláda ve své podstatě bojuje sama proti sobě! Všechny průzkumy veřejného mínění z poslední doby konstatují asi nejnižší míru podpory vlády za posledních 20 let. Jak by ale někdo mohl věřit této vládě, když její představitelé si navzájem nevěří, všelijak proti sobě intrikují, podávají na sebe žaloby a veřejně se vyzývají k rezignaci?!

Přitom se samozřejmě snaží působit jednotně ve chvílích, kdy jde o jejich „reformy“. Jak ale sám přiznal premiér Nečas, dosud vláda předložila pouze bezpočet tupých účetních škrtů, bez invence, bez důkladné analýzy, bez strategie do budoucna. To, že jsou všechny její kroky počínaje nejrůznějšími zrůdnostmi z Drábkovy dílny přes Kalouskovy škrty po Pospíšilovy pro-exekutorské návrhy asociální a necitlivé, se dalo celkem tušit. Ale co víc, jsou dokonce i ekonomicky neodpovědné až nebezpečné! Už znepokojový vývoj deficitu státního rozpočtu za uplynulé pololetí značí, že kalouskovské šetření nám dluh naopak ještě navýší. Nejen že už to skoro s jistotou vypadá, že plánovaný roční deficit bude podstatně překročen (v nejhorším bude uměle „snížen“ díky účetním trikům, jako se to podařilo minulý měsíc při oddálení platby záloh školám). Nezapomínejme, že všechny ty tupé účetní škrty současně způsobují navyšování skrytého dluhu tím, jak jsou zcela opomíjeny potřeby v dopravní infrastruktuře, zemědělství, školství, ve vědě a výzkumu nebo veřejné správě. Co se v těchto oblastech teď nezafinancuje, to se bude muset udělat v budoucnu, a to i za mnohem vyšší cenu. Drábkova důchodová deforma je jen trapnou napodobeninou neúspěšných zahraničních vzorů z Polska či Maďarska. Demografický vývoj (podle seriózních analýz nikterak dramatický) to nijak nevylepší, žádné důstojné penze to nezajistí, naopak, střadatelům zbudou jen oči pro pláč jako důchodcům v USA. Ale zkrátka někomu tato vláda prospět musí a penzijní lobby je jednoznačně na prvním místě. Současné sjednocení sazeb DPH, které má vykrýt výpadek v průběžném systému po zavedení dobrovolného opt-outu, pak vedle různých škod mj. i prudce navýší schodky veřejného sektoru, jako je zdravotnictví či školství. Mýtus o rozpočtové odpovědnosti Kalousko-Nečasovy vlády se tak hroutí v základech.

Mýtus boje proti korupci  dokonale prolomila kauza Drobil již z loňského roku. V tomto trendu vláda pokračuje dodnes – ProMoPro, Chalupovy kauzy, Johnovy kauzy, Bártovy kauzy, Jankovského kauzy, Fuksovy kauzy... A vláda práva? Stačí zmínit, že jindy dost doprava uhnutý Ústavní soud už dvakrát rozhodl v její neprospěch. A nemusí tomu být ani naposled (dalším pánem na holení je ministr Heger se svým zřetelně protiústavním navyšováním spoluúčasti pacienta). Jak si vláda představuje demokracii, ukazuje v neposlední řadě další pokus o zákaz KSČM. Ale nezapomínejme, nežijeme v demokracii, ale v hodně pokleslé korporatokracii, kde šíření nepohodlných levicových myšlenek přirozeně vyvolává nenávist u mocných.

Ne, najít sebemenší pozitivum na činnosti této vlády není možné. Stejně tak by zabralo dlouhý čas vyjmenovat všechny skandály, které prakticky každý den tuto vládu provází. Abychom ještě porovnali některá očekávání z voleb 2010 se současnou realitou, tak žádný konstruktivní dialog s opozicí vůbec neprobíhá, s odbory vláda jedná na způsob „sdělíme vám, co budeme dělat, víc nás nezajímá“, případně je pozve na jednání, aby jim pouze předala soudní zákaz stávky. Na tzv. kroužkování bylo jisté sympatické, že sněmovnu zbavila Langera nebo Severy, nijak ovšem nezabránilo nástupu Drábka, Bárty, Babáka, Gazdíka, těchto „nových tváří“, které si co do morální úrovně mohou s vykroužkovanými pány klidně podat ruce.

A Johnem předvídaná „nová lepší politická kultura“? Tak tu asi nejlépe prezentuje jeho samotná strana. Expremiér Topolánek ještě jako předseda ODS v jednom svém vystoupení prohlásil, že VV jsou mafiánský projekt pražské části ODS (tedy té bémovské). Nakolik jsou VV propojení s pražskou ODS se dodnes nepodařilo plně osvětlit, že jsou ale mafiánský projekt, to už si po všech těch nahrávkách, Škárkách, Kočích, Bártech a Babácích myslí v tomto státě snad úplně všichni. VV slibovaly ze všech stran nejdůrazněji boj proti korupci. Místo něho zde máme praktiky faktického vůdce strany Bárty, které k výjevům z filmů o sicilské mafii nemají daleko. VV slibovaly, že vytlačí z politiky dinosaury. Místo toho sedí ve vládě ovládané Kalouskem, dinosaurem ze všech nejzkušenějším a nejprohnanějším. VV pro své sliby získaly ve volbách skoro 11 % - a dnes se v preferencích pohybují už hluboko pod pětiprocentní hranicí. Vědí dobře, že coby Bártův účelový politický projekt (nikoliv regulérní strana) po příštích volbách skončí. Lze se teda divit, že po všech těch výhružkách o odchodu z koalice jsou pořád ještě její součástí? Politickou smrt mohou už jen oddálit, proto by se do tak riskantní záležitosti jakou jsou předčasné parlamentní volby rozhodně nepouštěly.

Jistě, že skandály prolezlá firma VV kazí imidž této vlády asi nejvíce. I kdyby však vládla ODS s TOPkou sama, nebyla by její nyní už skoro nulová podpora o moc lepší. V médiích by bylo vidět méně Bárty, zato více Drábka, Vondry a Kalouska. Kdepak, této vládě už není jak pomoci. PR agentura, která má propagovat Drábkovy pokusy na lidech, budiž důkazem toho, že sami její členové vědí, že u občanů nemají šanci. Možná jsou někteří z nich tak hloupí a stále si myslí, že jejich „reformy“ jsou cosi opravdu potřebného, ale voliči už jim to zkrátka nesežerou. Špatné reformy nelze obhájit i se sebelepší PR agenturou.

Za poslední měsíce to vypadalo hned několikrát, že vláda padne. Teď po 30. červnu, kdy byla údajně měla být jarní vládní krize ukončena, už tuplem připomíná pochodující zombie. Trošku se personálně obměnila, na ministerstvo vnitra strany byl instalován „nestraník“ Kubice, jenž je naprostým výsměchem právu a spravedlnosti v této zemi, přibylo pár nových véčkařů, ale hororový šmajdák zombie pokračuje dál. S Kalouskem, Fuksou, Chalupou a Vondrou dohromady, třebaže každá strana zvlášť žádá odchod některého z těchto šibalů. U „ProMoPro“ Vondry dokonce opozice díky TOP 09 a VV odhlasovala usnesení o jeho nutnosti rezignovat. Vondra však na korupcí prolezlém resortu obrany tvrdne dál...

Zombievláda už je jednou nohou v hrobě, ale pořád se jí do něho ulehnout nechce. Bude tak dlouho škodit, dokud jí v tom nikdo nezabrání. Za dobu své existence se proti ní konal bezpočet  demonstrací, petičních akcí, několik stávek a mnoho dalších protestů. To je jedině dobře, protože jak už poznamenal sociolog Keller, pozitivní je, že se této vládě podařilo svou arogancí probudit síly občanského nesouhlasu. Dělat demonstrace a jednodenní stávky však nepostačí. Už vůbec není možné vkládat naděje do případné vlády Sobotkovy a Haškovy ČSSD, od níž lze čekat leda to, že nebude tak strašná jako ta dnešní. KSČM si nyní musí konečně jasně definovat, že jejím cílem je společenská změna směrem k socialismu, k čemuž lze dospět radikálními, přitom stále ústavními cestami. Je to dlouhodobý cíl, který však nelze odkládat donekonečna. V tuto chvíli je ovšem prvořadé zabránit zombievládě, aby nezdevastovala vše, k čemu se přiblíží. Na tom je nutná dohoda i s reformisty. Drábkovy a Kalouskovy nápady opravdu nejsou žádná legrace, ale skutečně nebezpečné experimenty. Abychom se v tuto chvíli přiblížili předčasným volbám, musí proběhnout generální stávka. Nikoliv jednodenní, ale neomezená, taková, která i ignoranty kalouskovského formátu donutí k ústupkům. Pokud bude úspěšná, čekejme společenský krok vpřed, ale pozor – nepřítel nikdy nespí. Ten nepřítel má jméno Kapitalismus a jak už bylo nesčetněkrát dokázáno, jeho umravnit nelze.

Vládimír Trojan

Lidé bez domova problém nás všech

Často se stává, že problematiku lidí bez domova jednoduše zužujeme na jejich opilství či narušování veřejného pořádku. Uvědomme si, že většina bezdomovců se do tíživé situace nedostala vlastním zaviněním nebo ze své svobodné vůle.

Společnost, potažmo v našem případě Hlavní město Praha, by mělo problém bezdomovectví řešit komplexně a ne sázet na populistické vlny typu „koncentrační tábor“ na okraji Prahy. Další podobně moudré pokusy jsme zaznamenali (naštěstí zatím ne z úst pražských představitelů) v poslední době v několika městech v ČR. Jedná se o tzv. vyhlášky zakazující sezení mimo „vyhrazená místa“. Kde to jsme?! Zanedlouho by mohlo někoho „moudrého“ napadnout, že do restaurací mohou jenom muži nebo že do MHD mohou jenom ti „přizpůsobiví“… Nenechávejme si pomalu krást naše práva.

Ale vraťme se k bezdomovectví. Hlavní město Praha, bohužel nemá žádnou ucelenou koncepci jak řešit problémy svých obyvatel. Jedním a dle mého názoru největším problémem je bytová otázka. Praha nestaví v dostatečné míře nájemní byty pro své občany. Pravdou je, že v Hlavním městě je dostatek bytů, ale drtivá většina nově postavených je předražená ze strany soukromých developerů a pro běžného občana tudíž nevyhovující. Praha se snaží spíše majetku zbavit než ho nově nabývat.

Jedním řešením problému bezdomovectví je i výstavba tzv. „sociálních bytů“, bohužel do dnešní doby nebyl nikdo schopen zákonem definovat sociální bydlení a tudíž i jeho parametry. Toto, ale představitele Hlavního města neomlouvá. Mají dost kompetencí k tomu jak do doby přijetí takového zákona postupovat.

Pokud dáme lidem bez domova střechu nad hlavou, je pro ně mnohem snazší si nalézt zaměstnání. Když budou mít práci a bydlení jsou schopni se zpátky začlenit do běžné společnosti a můžou být pro ni přínosem a ne problémem. Věřím, že je z dlouhodobého hlediska mnohem výhodnější nabídnout bezdomovcům bydlení a poté práci, než je neustále vyhánět a přehazovat jejich problém na někoho jiného. I když budeme postupovat dle výše zmíněného scénáře, tak tím jenom budeme řešit důsledky, ale ne příčiny problému bezdomovectví. Příčinu se nám podaří odstranit až s koncem kapitalismu.

                                                                                              Jaromír Petelík

Neprotestoval jsem

Po přečtení výše uvedeného nadpisu se Vám může zdát, že jsem se asi opomenul zúčastnit nějaké demonstrace. Nejspíše se jednalo o protest proti asociálnímu chování současné pravicové vlády. Ovšem není tomu tak. Tyto květnové dny jsou významné z mnoha důvodů a realita činů konaných současnou vládou tomu jen přidává.

Jak jsem řekl je květen2011 aprávě tomu je 90 let od vzniku KSČ, 66 let od konce druhé světové války a 65 dlouhých roků od citátu jednoho pastora. Řeknete si, co k sakru má společného KSČ, 2. sv. válka a pastor? Odpověď je velice jednoduchá. Ovšem pro její zodpovězení si musíme objasnit o jakého pastora se vlastně jedná, protože o KSČ a 2. sv. válce toho víme přece jen docela dost. Ve výše uvedeném textu jsem zmiňoval pastora Martina Niemöllera. Tento německý luterán žil v v letech 1892 až 1984. Byl to veterán 1. sv. války a v počátcích podporoval Hitlera a jeho národně socialistické vize. Ovšem časem prozřel a stal se naopak jedním z jeho velkých odpůrců. Vraťme se ale na začátek. Tam jsem mluvil o nějakém citátu. Tak konkrétně se jedná o Niemöllerovo prohlášení v roce 1946, které bohužel nebylo písemně zachyceno, ovšem v drobných mutacích se uchovalo díky ústnímu svědectví až do dnešních dob. Nebudu tedy chodit okolo horké kaše a prozradím vám jej. Jak jsem řekl, přesná citace se nedochovala, ale znělo to nějak takhle:

„V Německu si nejprve přišli pro komunisty a já neprotestoval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy a já opět neprotestoval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře a já neprotestoval, protože jsem nebyl odborář. Pak si přišli pro katolíky a já opět neprotestoval, protože jsem nebyl katolík. A nakonec si přišli pro mě a to už nezbyl nikdo, aby se za mě postavil.“

 Po přečtení toho citátu dojde všem, kdo první bránil svobodu všech před fašismem a kdo byl díky tomu jako první likvidován, protože šířil pravdu a spravedlnost, nebál se, ač většinovou společností přehlížen, postavit se za práva všech lidí v té samé společnosti, která jej ignorovala.

Komunisté, 2. sv. válka a citát M. Niemöllera prostě k sobě patří. Poučení pro nás všechny jenž žijeme i díky oběti tisíců komunistů ve svobodné společnosti je takové, že nesmíme být slepí a hluší k žádnému bezpráví. Ať se jedná o neznámého člověka obtěžovaného někde na ulici či pokud jde celou společnost zotročovanou a ožebračovanou skupinou mocných. Nebojte se bránit práva, která nám vybojovaly generace našich předků a která se nám jako už tolikrát snaží pravice vzít!!!

Tank

V těchto májových dnech si připomínáme 66. výročí ukončení hrůzné 2. světové války. My Pražané vděčíme za osvobození od nacistické zvůle hrdinným vojákům Sovětského svazu. V Praze a jejím bezprostředním okolí zemřelo mnoho stovek Sovětů, ale také Poláků, Rumunů a Bulharů. I přesto nebo právě proto, že je mnoho a mnoho let po válce bychom neměli zapomínat na jejich hrdinství a oběti, které pro nás Čechy potažmo Pražany podstoupili. Jejich oběť nebude a nesmí být nikdy zapomenuta! V Praze je několik míst, které připomínají hrdinný boj Rudé armády a jejich velikých obětí. Prvním je pomník maršála I. S. Koněva na Praze 6, dalším jsou hroby Rudoarmějců na Olšanských hřbitovech, třetím je (vlastně už není) památník s tankem č. 23, který měl symbolizovat vjezd prvního sovětského tanku při májových osvobozovacích operacích, který až do roku 1991 stál na Smíchově. No a čtvrtým významným místem piety sovětským hrdinům je památník I. G. Gončarenka, který se nachází na Klárově. Gončarenko padl, když velel tanku jenž osvobozoval Prahu. Na území Prahy je více takových míst ovšem tyto patří mezi nejvýznamnější.

Vraťme se ale k smíchovskému památníku. Ten byl nejprve v dubnu 1991 zneuctěn tím, že ho jeden „výtvarník“ D. Černý natřel růžovou barvou. Po opravě památníků ho skupina pravicových poslanců opět zneuctila růžovou barvou a nakonec byl tank 13.6.1991 definitivně ze Smíchova odstraněn. Tento fakt zůstane jednou z mnoha kaněk na kabátě této společnosti.

 

Vojenské památníky sovětské armády byly ve velkém z území ČR v devadesátých letech odstraňovány. Zdůvodňovalo se to vším možným, ale jediné kloudné vysvětlení je snaha o falšování a popírání dějin. Proč o tom ale hovořím. Před několika dny mě udivila v televizi reportáž, že v Plzni vybudovali památník osvoboditelům – armádě USA. Proti tomu nic nenamítám, vždyť to byli právě západní spojenci v čele s USA kdo osvobodil západní cíp naší vlasti. Ovšem věřte tomu nebo ne, památník bude zrekonstruovaný americký tank z druhé světové války, který jako první vjel do Plzně.

Výše jsem mluvil o falšování dějin a neúctě k hrdinným osvoboditelům Prahy. Zamysleme se, proč musel před dvaceti lety sovětský tank zmizet a z jakého důvodu se nyní odhaluje tank americký … úsudek nechám na Vás!

 Jaromír Petelík

1. máj 2011

V neděli 1. 5. jsme se sešli jako každoročně na oslavě Svátku práce. I přesto, že začátku bylo nevlídné počasí se nakonec akce vcelku podařila. Dle mých skromných odhadů bylo u Křižíkovy fontány více jak 2000 lidí. Se svou troškou do mlýna jsme přispěli i my mladí komunisté. Dostali jsme k dispozici stánek a v něm jsme přítomným nabízeli naše samolepky, letáky a trička s naším logem. Často jsme se pouštěli do živé diskuse s přítomnými na různá témata, která trápí většinu společnosti.

Celým svátečním dopolednem nás provázela Marta Semelová a s projevem vystoupil i předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Krom dalších se na pódiu vystřídali i zastupitelé z různých pražských městských částí někteří poslanci a dokonce i europoslanec.  Co se kulturní vložky týče, ta bohužel trošku zaostávala a nezachránila to ani mladá zpěvačka. No nevadí, snad se nám na příští 1. máj podaří sehnat nějakou hvězdu světového formátu J.

Ač nerad musím se zmínit i o jednom hulvátu, který se snažil naší akci narušit, ale s velikým bučením byl za pomoci policie a pořadatelů vyprovozen mimo areál. První máj není jen Svátkem práce a lásky, ale také dobrou příležitostí potkat přátele a známé, které jste dlouho nepotkali…

Jaromír Petelík

Bylo jednou jedno nádraží

Těmito slovy by mohla začínat pohádka o dění okolo Nákladového nádraží Žižkov, které s největší pravděpodobností čeká podobný osud, jaký postihl řadu zelených ploch a zchátralých kulturních památek, v nichž se prohání místo návštěvníků vítr.

Trocha historie nikoho nezabije

Pro umístění stavby byly vybrány prostory Červeného dvora nacházející se pod Židovskými pecemi. Autorem zpracování projektu byl Ing. Miroslav Chlumecký, realizace se ujala dvojice Dr. Ing. Karel Caivas a Ing. arch. Vladimír Weiss spolu s firmami Karla Skorkovského, Bohumila Belady a Františka Strnada, které dostaly na starost vlastní výstavbu objektu. Provoz Nákladového nádraží Žižkov byl zahájen prvního března 1936, v roce 1966 však jeho dopravní význam poklesl. Nákladové nádraží Žižkov fungovalo až do roku 2002, kdy byl ukončen provoz v jeho budově. Povolení pro vjezd vlaků do areálu mělo skončit koncem roku 2010. V současnosti jsou budovy pronajaty různým firmám, které je využívají jako obchodní prostory či skladiště.

Co s tím dál?

Odpověď je dle některých názorů jednoduchá: zbourat tuto vzácnou kulturní a architektonickou památku a nahradit ji v současné době moderním „go west“ barokem, ale studenti ČVUT a občanské sdružení zvané Tady není developerovo jsou jiného názoru. Podle nich by stačilo nádraží opravit a mohlo by dále sloužit svému účelu coby cenná architektonická a kulturní památka. Téhož názoru je i památková komise Ministerstva kultury České republiky. Tak kde je problém, ptají se nejen občané Prahy 3. Už už to vypadalo, že Nákladové nádraží zůstane i nadále kulturní pýchou nejen Žižkováků, ale i celé Prahy. České dráhy se však proti prohlášení tohoto žižkovského architektonického skvostu za kulturní památku odvolaly. Dne sedmnáctého února tohoto roku tedy zasedla rozkladová komise, ale rozhodnutí o osudu žižkovského Nákladového nádraží, a tím i konečné slovo ministra kultury, bylo odloženo na začátek dubna. Žižkovští občané (a nejen oni) však nechtějí dát své nádraží lacino, a tak nezbývá než jim popřát hodně síly, trpělivosti a energie do dalších bojů nejen s úředním šimlem. U Nákladového nádraží se bojuje i o další pražské kulturní památky!

Zamyšlení 30níka nad bytovým problémem

Na rovinu začnu tím, že mě do 23 let politika a vše okolo politiky nezajímalo.  Z  vyprávění okolí vím, že do roku 89 byly sociální jistoty, byty, práce pro všechny, i celkově snesitelné žití. Vyslechl jsem si a věnoval se koníčku motocyklům tzv. úniku od reality. Bohužel nebo bohudík ve zmiňovaných 23 letech jsem zjistil, jaké to je přijít o zaměstnání, nemít peníze na koníčky i normální žití. Co dál? Z čeho uživit rodinu, kde máme bydlet? Po čase jsem si našel práci, s přítelkyní se oženil, hypotéku mám na 23 let. A tím to začalo. Koupě bytu. Panelák, v nic moc stavu, s nevyjasněnou vlastnickou strukturou. Tak mě pomalu začalo docházet, jak to v této zemi chodí. Že je možné za pakatel kupovat celé sídliště, tisíce bytů, včetně občanské vybavenosti. Zjistit, že když něco koupím, že to taky není výhra. Fondy oprav atd. nebo že většinoví vlastník nechce dům opravovat. Zajímavé je, jak většina mladých lidí včetně mě vůbec netuší na co si dávat pozor. Každý musí získat zkušenosti. V této kapitalistické struktuře běžný člověk nemá zastání. Pouze mě zaráží, že lidé, kteří na tom nejsou dobře a teď se jim zvýší nájem, volí pravicové strany. Chceme na úkor kapitálu živořit navěky?

Démon jménem drogy

Snažíme uchránit od drog ty, kdo ještě závislí nejsou a pomoci těm, kdo se chystají do toho spadnout, ale někdy záchrana přijde buď pozdě nebo je už nemožná. Kamarádi, chtěla bych se podělit o příběh velmi poučný, no ona to je spíš pohádka. Žádný drogově závislý nežije na světě sám, je tu také jeho rodina. Nejen drogově závislý, ale i jeho rodina prožívá neskutečné utrpení. A teď už slíbený příběh: Byla jednou jedna malá holčička, která měla od rodičů všeho dost, řekla bych dokonce, že ji hodně rozmazlovali, no a tady byla možná prapříčina jejího chování. Když holčička poněkud vyrostla, stal se z ní slušný grázlík. Chytila se nějaké party a už to jelo. Tímto způsobem se propracovala vstříc nedospělé dospělosti. Pořídila si děti, ale nedovedla se postarat ani sama o sebe - často od ní zažily bití, nadávky, nenávistné věty (nejvíc si zasedla na nejstarší dceru, která od ní sice nebyla bita fyzicky, ale o to víc byla bita psychicky). Nadělala spoustu průšvihů, až se čas naplnil, a musela zaplatit za jeden velký. A její rodiče? Ti se vraceli pro větší a větší facky - dali jí peníze, probendila je, dali jí do ruky hodnoty - prošustrovala je, dali jí oblečení pro děti, které ale buď vyhodila nebo zničila vymácháním v SAVU.  Nutili k tomu i svá vnoučata, protože žili v iluzi, že se stane zázrak a jejich roztomilá malá holčička se vrátí. Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje, a tak se všichni tři podepsali na jejich dušičkách - pokřivili jejich vnímání světa, protože je naučili, že řešit něco násilím či manipulací je normální, že se člověk musí  obětovat až do krajnosti, protože je přece zodpovědný za problémy druhých lidí. Nakolik děti z příběhu mohly nést tuto zodpovědnost, nechť laskavý čtenář posoudí sám. Na závěr jedna rada pro ty, kteří touží po cestě drogovým rájem: Dvakrát měřte, než uděláte osudný krok. A jedna pro rodiče a příbuzné: Pomáhat je hezká věc, ale nesmí to narušovat vaši sebeúctu, protože pak by byla celá pomoc  k ničemu a ještě by vás to stáhlo s sebou. Odstřihněte se, jen tak zachráníte nejen sebe, ale i drogově závislého.

Kam ta naše země spěje?!

Je to více jak dvacet let, co české země změnily svou politickou organizaci a vydaly se do rukou kapitalistického pozlátka, které jim nepřestává bulíkovat, jak je současný stav skvělý, a že všechno je úžasné. Všichni se mají výborně a vlastně nikomu nic nechybí. Bohužel toto platí jen pro malou hrstku „vyvolených“.

V současné době, kdy dochází k plošnému zvyšování všech životních potřeb (bydlení, služby, potraviny, léky…) a to minimálně o více jak deset procent a na druhou stranu občanům stagnují a mnohdy i výrazně klesají příjmy. Je otázkou zda-li a jak ještě dlouho si to občané nechají líbit.

U mne je odpověď jasná. Můj pohár trpělivosti dávno přetekl!

Ptám se, kolik lidí se ještě musí přidat k té více jak půl miliónové armádě nezaměstnaných, kolik z vás se ještě musí rozhodnout, zda si koupí jídlo nebo léky, kolik z vás se ještě bude rozhodovat, zda pošlou svoji ratolest na lyžařský výcvik nebo raději zaplatí nájem. Nestačí vám tyto argumenty? A co třeba, když policisté nebudou mít na benzín a lékaři na obvazy? Stále budete doma v klidu sedět a říkat si, že se vás to netýká, že vy jste na tom ještě dobře? To si jenom myslíte. Současná vládní garnitura za mohutné podpory médií (sice česky mluvících, ale ze zahraničí financovaných) vám pouze říká to co máte slyšet. Jako například: „Musíme šetřit, jsme hodně zadlužení“ – kvůli tomu musíme zvyšovat daně (jen těm středně a nízko příjmovým). A když vás zasytí těmito bludy musí vás vystrašit a odradit od těch jediných, co chtějí s tímto nelichotivým stavem něco dělat – ano od komunistů. Takže další zprávou musí být nějaký vykonstruovaný proces nejlépe s nějakým známým či alespoň dříve významným komunistou, kde nějaká osoba vypráví pohádky jaká zvěrstva na něm systém a dotyčný páchali a onen čestný komunista pak vypadá jak ta největší lidská zrůda. Po vystrašení vám musí nasadit růžové brýle, aby vás před nadcházející brakovou filmovou tvorbou zase uklidnili. A co lidi nejvíce uklidní? Zvířátka nebo malé dětičky. No a po tomto „vyčerpávajícím“ přehledu zpráv, který akorát zabere předem stanovenou půl hodinku, nezbude prostor informovat o ostatních, pro ně „nedůležitých“ zprávách ať z domova či zahraničí. Ovšem často se stává, že i přes všechnu snahu výše zmíněné zprávy nezaberou potřebnou půlhodinku, a tak „investigativní“ reportéři natočí (v poslední době velmi často k vidění) spot s nějakým „občanem“ a několik minut s ním řeší pro svět rozhodující témata a víte jaká... Sousedův pes často kálí na moji louku, či jak dotyčný naletěl podvodníkům, protože si nedokázal přečíst smlouvu nebo to jak nějaký nedbalý řemeslník špatně odvedl svoji práci. Ano, reportáže o ničem sloužící pouze k zalátání potřebné časové mezery.

Po takové mediální masáži se nedivím, že lidé volí tak jak volí, a že k současnému systému jsou tak tolerantní a shovívaví a nechají si od něho všechno líbit, ale pak se ptám – KAM TA NAŠE ZEMĚ SPĚJE?!

Absolventi jako nechtěné zboží!

Každoročně chrlí naše republika desítky tisíc absolventů vysokých škol. Přesná data za poslední rok ještě nejsou známá, ale v roce 2008 to bylo cca 73 tisíc studentů (jak bakalářského tak magisterského cyklu).  Někdo může namítat, že to je dobře, když vzdělaných lidí přibývá. Ovšem podíváme-li se na strukturu studentů VŠ, uvědomíme si, že je zde něco v nepořádku. Více jak třetina vysokoškoláků studuje společenské vědy, právo a obchod, kdežto přírodní vědy, matematiku a informatiku pouze devět procent všech vysokoškoláků a na zdravotních a sociálních vysokých školách studuje pouze sedm procent studentů.

Když opomenu věci jako kvalita vzdělávání a financování VŠ a zaměřím se pouze na systém vzdělávání, tak se ptám proč naše vysoké školství chrlí spoustu „nepotřebných odborníků“, kteří se jen těžko uplatní na trhu práce. Proč nedochází ze strany státu k podpoře méně populárních oborů, které jsou však mnohem více důležité. Odpověď je jednoduchá. .Státu je jedno jak kvalitní, dostupné nebo potřebné jsou jednotlivé obory. Stačí, když ve statistikách může vykázat celkový počet absolventů. A co vysoké školy? Těm by mělo jít v první řadě o kvalitu. Ovšem v dnešní nelehké době, kdy rektoři musí obracet každou korunu dvakrát, je každá dotace na studenta dobrá. Bohužel současný stav je také zapříčiněn špatnou situací a strukturou ve středním školství. To znamená, že „když dobře nefunguje sporák, těžko si na něm uvaříte dobré jídlo“. Omlouvám se za takovéto přirovnání, ale myslím, že je vcelku trefné.

Co říci závěrem. Je potřeba, aby stát zkoordinoval a restrukturalizoval současnou strukturu jak sekundárního, tak i terciárního školství. To zapříčiní, že budou dostupní kvalitní odborníci v oborech jenž jsou v tu chvíli potřeba. Dalším krokem musí být zajištění praxe pro ony absolventy. Po splnění těchto podmínek bude náš systém lepší a lidé spokojenější.

Letiště...

Mezinárodní letiště Praha - Ruzyně je od svého vzniku obsluhováno jediným druhem veřejné hromadné dopravy, a to autobusy. Už mnoho let se hovoří o tom, že by ruzyňské letiště měl s centrem Prahy spojit jiný dopravní prostředek, kapacitnější, rychlejší a v neposlední řadě reprezentativnější, neboť i doprava z mezinárodního letiště je vizitkou města a autobusy příliš nenadchnou, byť by byly sebelepší - ty jezdí v každém městě. (Je však třeba uznat, že pokud by vlivem silného automobilového provozu nevznikaly kolony a autobusová doprava by jimi nebyla zdržována, autobusy by dopravě na letiště ještě dlouho stačily.)
Hovoří se o třech možnostech řešení - a) prodloužení trasy metra A ze současné konečné stanice Dejvická (dříve Leninova), b) vybudování odbočky železniční tratě Praha - Kladno, jež by byla rekonstruována, od železniční stanice Praha - Ruzyně na letiště, c) prodloužení tramvajové tratě z konečné Divoká Šárka. V současné době již probíhá výstavba prodloužení trasy metra A o úsek Dejvická - Motol (nemocnice), s předpokládaným dokončením v r. 2014, jenž má být první etapou postupného prodlužování až na letiště. Jenže v současné neuspokojivé finanční situaci hlavního města i státu je výstavba dalších úseků tohoto prodloužení ve hvězdách. Vzhledem k její vysoké finanční náročnosti se hovoří o alternativě železniční nebo tramvajové tratě. Samozřejmě v úvahu přichází i dvě nebo všechny tři možnosti najednou, ale v nejbližších letech a zřejmě i desítkách let bude úspěchem, podaří-li se realizovat alespoň jednu.
Osobně považuji výstavbu trasy metra na letiště za zbytečný luxus, za neopodstatněný projev velikášství. V současnosti zajišťuje spojení letiště s Dejvicemi pouze autobusová linka č. 119 (nepočítám několik spojů linky 254 vedené oklikou). Nejkratší interval této linky je 6 minut, tzn. za hodinu na ní jede 10 spojů. Kloubový autobus má kapacitu 167 cestujících (typ Karosa B 961, u ostatních typů je to velmi podobné), za hodinu je tak možno do Dejvic přepravit 1670 lidí (za předpokladu, že jsou všechny vozy plně obsazené, což v praxi nejsou a pokud by byly, cestování by bylo velmi nepohodlné - kdo zažil 167 cestujících v autobuse, dovede si to představit). Souprava metra 81-71M (modernizované sovětské soupravy, jezdící na trase A) pojme 1526 osob. Pojede-li do Dejvic dvakrát za hodinu, odveze jich 3052, tzn. 1,8krát více, než v současnosti mohou odvézt autobusy. Připustíme-li, že metrem pojedou i lidé, kteří dnes jezdí linkou 100 k metru B na Zličín (max. 5 spojů za hodinu, kloubový autobus, cca 167 cestujících dle typu) a linkou AE na hlavní nádraží (2 spoje za hodinu, autobus běžné délky, kapacita dle typu cca 99 osob), přibude nám 1033 cestujících, tj. celkem 2703. Ty můžeme odvézt dvěma soupravami metra, stačí nám tedy, aby metro jelo dvakrát za hodinu. Pokud by na letiště jezdil jen každý druhý spoj linky metra A (jako jezdí jen každý druhý spoj na konečnou Depo Hostivař na druhé straně města), byl by zde interval ve špičce zhruba 8 minut, tzn. metro by nabídlo 11 445 míst za hodinu, 4,2krát více než nyní autobusy do Dejvic, na Zličín a na hlavní nádraží současně. V praxi by tedy stačilo, aby metro jezdilo na letiště jednou za půl hodiny (pak by stačila jednokolejná trať a výrazně by se ušetřilo), ale jeho výstavba by pak byla pro cestující krokem zpět, neboť je příjemnější ve špičce čekat na autobus maximálně 6 minut než na metro až 30 minut. Pokud by mělo metro jezdit častěji, bude "vozit vzduch".
Existují kritici plánovaného vedení trasy metra A na letiště oklikou přes oblast Petřin, nemocnice Motol a Bílé Hory místo nejkratší varianty přes Dědinu a Dlouhou míli, po trase dnešní autobusové linky 119. Je ovšem třeba si uvědomit, že metro vedené z Dejvic na letiště přímo by bylo ještě méně využité než při vedení oklikou. Přínos obsluhou oblasti Petřin, nemocnice Motol a Bílé Hory je větší než ztráta několika minut času, které budou muset strávit cestující z letiště do centra města v metru navíc (pokud bude až na letiště prodlouženo). Dnes jezdí metro A z centra města, ze stanice Můstek, na Dejvickou za 7 minut (4 stanice), lze tedy předpokládat, že na letiště by jelo maximálně 23 minut (připočítám-li 8 nových stanic a do každé z nich jízdní dobu 2 minuty).
Tramvajovou trať přichází v úvahu vést na letiště ze současné konečné Divoká Šárka jen nejkratší cestou po trase dnešní linky 119. Zajížďka přes sídliště Dědina by byla sice atraktivní, ale z prostorových a hlukových důvodů těžko schůdná. Tramvaj by pak jela pravděpodobně maximálně 12 minut (což je současná jízdní doba autobusu z Divoké Šárky do zastávky Terminál 1 v areálu letiště). Cesta z centra města do Divoké Šárky však trvá tramvaji 31 minut (počítám linku 26 ze zastávky Náměstí Republiky), tzn. z letiště by cesta do centra bez přestupu trvala asi 43 minut, což není zrovna lákavá představa. Za účelem zrychlení přepravy by cestující museli přestoupit do metra, patrně ve stanici Veleslavín (po dokončení prodloužení k nemocnici Motol). O moc by si ale cestu nezrychlili, protože přestup z tramvaje pod zem na metro by je dosti zdržoval.
Předpokladem výstavby odbočky železniční tratě na letiště Ruzyně je zásadní modernizace železniční tratě Praha - Hostivice - Kladno včetně jejího zdvoukolejnění a elektrifikace. V současnosti na jednokolejné a neelektrifikované trati trvá jízda z Masarykova nádraží do stanice Praha - Ruzyně 31 minut, po modernizaci však projekt počítá s jízdní dobou plně zastávkového vlaku 26 minut a zrychleného vlaku 21 minut. Cesta z letiště na Masarykovo nádraží v historickém centru města (pokud toto bude zachováno a nikoli zrušeno, jak neustále navrhují zastánci prodeje zdejších lukrativních pozemků!) by tak mohla trvat zhruba půl hodiny, ale za nesrovnatelně většího pohodlí než v metru, tramvaji i autobuse - už proto, že i příměstské vlakové jednotky jsou plné pohodlných sedadel a počítá se s tím, že velká část cestujících sedí, na rozdíl od dopravních prostředků MHD. Krom toho železniční soupravy obsluhující letiště lze upravit pro snazší přepravu rozměrných zavazadel (policemi, přihrádkami, zavazadlovým oddílem), což je v metru nemyslitelné.

 

Koncová vlaková stanice u ruzyňského letiště má být s ohledem na nedostatek prostoru podzemní, přesto by však náklady byly podstatně nižší než při výstavbě metra. Kapacita železniční linky by byla značně variabilní podle použitých vlakových jednotek, jež by mohly být (na rozdíl od metra) rozpojovány a spojovány během dne podle potřeby. Vlak by umožnil přímé spojení bez přestupu do samého centra města, stejně jako metro (byť ne do tolika lokalit), s nepatrně delší jízdní dobou, ale podstatně větším pohodlím. Cestou by obsloužil zástavbu v Ruzyni (plánovaná zastávka Dlouhá Míle a nepatrně přemístěná současná stanice Praha - Ruzyně), Dolním Liboci (počítá se se zřízením zastávky), Veleslavíně, Dejvicích, Holešovicích a Bubnech (kde má být místo současného bubenského nádraží, jehož velká část se ostatně bude rušit, zřízena zastávka Výstaviště a další zastávka u stanice metra Vltavská). Metro A by v případě realizace tohoto projektu mohlo být ukončeno u nemocnice Motol, se vzdálenější perspektivou prodloužení na sídliště Řepy a přes něj na Zličín, kde by se spojilo s trasou B).
Obavy, že by vlaky nemohly jezdit ve vyhovujícím intervalu nebo že by jezdily zpožděné, považuji za liché. Na moderně zabezpečené trati mohou vlaky jezdit v krátkých intervalech za sebou, tzn. mohou obsloužit ruzyňské letiště ve vyhovujícím intervalu i za předpokladu, že o úsek Ruzyně (současná stanice u staré zástavby) - centrum se budou dělit se zastávkovými, spěšnými vlaky a rychlíky na Kladno a případně i s vlaky nákladními, jichž ostatně nejezdí mnoho (s nákladní dopravou na nové odbočce k letišti se nepočítá, letiště je nákladními vlaky obsluhováno ze Středokluk). Projekt počítá s umožněním provozu zastávkových vlaků na letiště po 10 minutách a současně na Kladno po 15 minutách. Lze si tak představit, že budou nasazeny méně kapacitní jednotky v kratším intervalu než velkokapacitní (jako metro) v intervalu dlouhém, pro cestující nepříjemném. Pokud to kapacita trati umožní, bude možné některé vlaky z ruzyňského letiště vést z bubenského nádraží do Libně, případně dále po trati na Kolín nebo přes Malešice do Hostivaře a na Říčany (nebo soupravu na Vltavské rozpojit, aby jedna její část jela na Masarykovo nádraží a druhá do Libně). Zároveň by bylo usnadněno cestování na letiště ve směru od Kladna, s přestupem v (staré) Ruzyni. Možnost zavedení přímých vlaků z tohoto směru nebo zajíždění vybraných vlaků od Kladna na letiště před cestou do centra Prahy by existovala pouze za předpokladu realizace oblouku od Hostivice k letišti, který v plánu není. Projekt hovoří i o mimořádné možnosti dálkové železniční dopravy v dopravním sedle (v návaznosti na lety) a poukazuje na umožnění bezúvraťového vedení vlaků (tj. bez nutnosti jejich otáčení) ve směru na Kralupy nad Vltavou a Ústí nad Labem, na Všetaty, Mladou Boleslav a Liberec, na Lysou nad Labem a Nymburk, na Kolín, na Říčany a Benešov a také na Beroun a Plzeň.

 

V současnosti se bohužel o modernizaci tratě Praha - Kladno s odbočkou na letiště příliš nehovoří. Oficiální internetové stránky projektu (www.praha-kladno.cz) uvádějí v poslední aktualizaci z března 2010: "Na přípravě záměru se stále pracuje, ale vzhledem k dopadům finanční krize se špatně odhaduje načasování realizace projektu."
Domnívám se, že výhody stavby železniční tratě k letišti natolik převažují nad alternativou metra nebo tramvaje, že je nezbytné prosazovat pro obsluhu letiště právě železnici. A nesmí zůstat jen u letiště - fungování železniční sítě je třeba prosadit v celém okolí a udělat zde ze železnice páteř dopravy, zatímco dnes je pro zastaralost infrastruktury a nekoncepční omezování dopravy spíše na okraji zájmu. Se zprovozněním rekonstruované tratě Praha - Kladno s odbočkou na letiště tak musí souviset obnova provozu v pravidelných a atraktivních intervalech na tratích Praha-Smíchov - Praha-Řepy - Hostivice, Praha-Smíchov - Rudná u Prahy - Loděnice - Beroun, Hostivice - Rudná u Prahy a Hostivice - Středokluky - Podlešín ( - Slaný), při současném zřízení nových zastávek nebo přemístění stávajících v souladu s vývojem zástavby a návaznosti autobusových linek na vlaky.
Celý projekt je však ohrožen zájmem nepřátel veřejné dopravy o rušení Masarykova nádraží. Vzhledem k tomu, že přímé spojení z Buben na hlavní nádraží není možné a s jeho realizací se nepočítá, by v takovém případě vlaky z letiště mohly jezdit do centra jedině zajížďkou přes Karlín na odbočku Balabenka na zhlaví libeňského nádraží, zde změnit směr jízdy, tzn. mít strojvůdce na obou stranách soupravy (těžko budou cestující čekat, až strojvůdce přejde ze zadní kabiny do přední) a jet po "Novém spojení" tunelem pod Vítkovem na hlavní nádraží. Zvlášť při zřízení zastávky v Karlíně by tato varianta sice měla svůj smysl, ale byla by provozně náročná a jízdní dobu do centra by značně prodlužovala. Nejen v zájmu modernizace tratě na Kladno a odbočky k letišti, ale i v zájmu cestujících z kolínské, kralupské a milovicko-nymburské tratě je proto zachování Masarykova nádraží. Kromě toho se jedná o významnou technickou a kulturní památku (provoz zahájen 1845) a v areálu jeho opuštěných dílen se počítá s otevřením železničního muzea, takže i možnosti turistického využití a poskytování souvisejících služeb při zachování provozu jsou značné.
Prodlužovat na letiště metro je zbytečný luxus - v případě výstavby odbočky železniční tratě dvojnásob.

L. Bystrý

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů