Hledat

Menu


Infosloupek

22.2.2017

105. VÝROČÍ NAROZENÍ

KIM IR SENA

Mm00249821-1_3

* 15. 4. 1912

+ 8. 7. 1994

10.1.2017

95 LET MILOŠE JAKEŠE

Jakes_01

* 12. 8. 1922

10.1.2017

50. VÝROČÍ ZAVRAŽDĚNÍ ERNESTA CHE GUEVARY

Guevara_01

 * 14. 6. 1928

+ 9. 10. 1967

10.1.2017

50. VÝROČÍ ÚMRTÍ MARIE MAJEROVÉ

Majerova_01

* 1. 2. 1882

+ 16. 1. 1967

10.1.2017

60. VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONÍNA ZÁPOTOCKÉHO

Zapotocky_01

* 19. 12. 1884

+ 13. 11. 1957

10.1.2017

100 LET OD VÍTĚZSTVÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE

Rijnova_revoluce_01

7. LISTOPADU 1917 - 2017

Z internetu:

20.12.2012

Schw

Podporujeme:

9.1.2011

Mnich_2

www.stopcirkevnim
restitucim.cz



Akce

* Čtvrtek 12. října 2017 - Seminář: PATŘÍ NEROSTNÉ BOHATSTVÍ A VODA VŠEM OBČANŮM? STIHNE LITHIUM OSUD OSTATNÍCH DARŮ PŘÍRODY? - 17.00, v zasedací místnosti Domu odborových svazů, Náměstí Winstona Churchilla 800/2, Praha 3 (vstup hlavním vchodem, přízemí). Panelisté: Milan Neubert - fyzik a ekonom, Jaroslav Borka - poslanec PSP ČR za Karlovarský kraj, Čestmír Kubát -  právník. Moderátor: Lubomír Ledl. Pořádá Spojenectví práce a solidarity.

 

Pondělí 23. října 2017 – Přednáška s diskusí: BUDE FRANCIE POD MACRONOVÝM VEDENÍM SILNÝM HRÁČEM VE SVĚTOVÉ A EVROPSKÉ POLITICE, NEBO NAOPAK? - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo PhDr. Helena Briardová, expertka na francouzskou problematiku. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

* Středa 25. října 2017 - Přednáška JUDr. Gustava Janáčka: Velká říjnová socialistická revoluce a pravda o československých legiích,  17.00 hod., v budově ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, v místnosti č. 76 v prvním patře. Presence účastníků bude zahájena v 16.30 hod. Vzhledem k omezeným prostorovým možnostem přednáškového sálu si svou účast na přednášce můžete rezervovat na e-mailové adrese helsov@seznam.cz nebo SMS zprávou na telefonním čísle 720 503 948.

 

* Úterý 7. listopadu 2017 - Shromáždění u příležitosti 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, 15.00, čestné pohřebiště rudoarmějců, Olšanské hřbitovy, Praha 3 - Žižkov (MHD Mezi hřbitovy, při ul. U nákladového nádraží). Pořádá KV KSČM Praha.

 

* Sobota 11. listopadu 2017 - 42. pražská teoreticko-politická konference s mezinárodní účastí na téma O teorii a praxi komunistického hnutí, 9.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. U příležitosti 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce pořádá OV KSČM Praha 1 a další subjekty.

 

Pondělí 20. listopadu 2017 – Přednáška s diskusí: NĚMECKO PO VOLBÁCH - 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo Ing. Jaromír Kohlíček, CSc. - poslanec EP. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz/, ve spolupráci s Klubem mezinárodní politiky.

 

Pondělí 11. prosince 2017 – Přednáška s diskusí: ODKAZ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE DNEŠKU, 17.00, budova ÚV KSČM, Politických vězňů 9, Praha 1 - Nové Město, velký sál č. 76, I. patro. Úvodní slovo JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PČR. Pořádá Klub společenských věd, http://www.klubspolved.cz.

 

Schvalujete školné?

Váš vztah ke KLDR:



Mgr. Jiří Štainc: Rusko a my

Postoje moderního českého veřejného mínění vůči Rusku se začaly formovat již v dobách národního obrození, kdy básník Ján Kollár ve své lyricko-epické skladbě Slávy dcera oslovuje utlačované slovanské národy výzvou: „…neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“ V postojích české společnosti vůči ruskému státu se však od počátku střetávají dvě tendence – na jedné straně je to mnohdy až nekritický obdiv spojený s představou slovanské velmoci, na straně druhé ovšem pocity závisti (a z ní vyplývající nenávisti) při srovnání velkého a nezávislého Ruska s malým a bezmocným českým státem. Jak názorně ukázaly dějiny 20. století, v postojích české společnosti vůči Rusku získává střídavě převahu jedna či druhá z uvedených tendencí, a to v závislosti na konkrétních historických podmínkách.

Není bez zajímavosti, že v 19. a na počátku 20. století se největší vlny sympatií české společnosti vůči Rusku nezdvihaly v době, kdy byl ruský stát silný a vítězně upevňoval své velmocenské pozice, ale naopak v jeho nejtěžších dobách po prohraných válkách, ať už se jednalo o válku krymskou (1853 - 1856) nebo rusko-japonskou (1904 - 1905). Zcela nový rozměr vnesla do postojů české společnosti vůči Rusku Velká říjnová socialistická revoluce. Zatímco pro českou buržoazii (stejně jako pro buržoazii všech ostatních kapitalistických států) se Nové Rusko stalo hrozbou, pro většinu pracujících naopak představovalo následováníhodný příklad první země na světě, jejíž občané skoncovali s kapitálem a pustili se do budování spravedlivějšího systému. Ještě větší ohlas než říjnová revoluce měl v roce 1941 vstup Sovětského svazu do války proti nacistickému Německu a následné osvobození naprosté většiny českého území a obyvatelstva sovětskou armádou. Po celé čtyři roky vkládala většina obyvatel českých zemí naděje do vítězně postupující Rudé armády a na jaře roku 1945 byly tyto naděje konečně naplněny. Tehdy, v souvislosti s osvobozením od fašistického teroru, dosáhlo pozitivní hodnocení Ruska českým veřejným míněním svého dějinného vrcholu, který od té doby už nebyl převýšen. Také následná ekonomická a zahraničně-politická orientace na Sovětský svaz (a tím pádem především na Rusko) se v české veřejnosti, snad jen s výjimkou zbytků buržoazie a nacistických kolaborantů, setkala s příznivým ohlasem. Opačná tendence, tedy sklon k nenávisti, se projevila až v souvislosti s událostmi roku 1968. Necitlivý zásah do suverenity československého státu (i do suverenity Komunistické strany Československa, která tehdy měla za celé své dějiny snad největší podporu ze strany široké veřejnosti) spojený s vojenským obsazením našeho území, vyvolal v české společnosti silně negativní postoje, které se neobrátily ani tak proti „pěti zemím Varšavské smlouvy“ nebo proti Sovětskému svazu jako takovému, nýbrž proti Rusku jako rozhodujícímu prvku tehdejšího východního bloku. Po léta budované bratrství utrpělo nezhojitelnou ránu, a navíc se všem budoucím odpůrcům Ruska dostal do rukou argument ze všech nejpádnější. Po roce 1989 byli naši občané vystaveni masové protiruské mediální kampani, která v určitých obměnách trvala dvě desetiletí, a ani dnes není zcela ukončena. Hromadné sdělovací prostředky jako by se předháněly v tom, který z nich vylíčí Rusko těmi nejtemnějšími barvami, zatímco násilné činy vedené proti Rusku ze strany různých teroristických skupin byly v českých médiích prezentovány div ne jako hrdinství. A přitom převážná část naší veřejnosti ztratila přehled o tom nejpodstatnějším, totiž o tom, co se to vlastně stalo s postsovětskou Ruskou federací, jakým způsobem zde došlo ke konsolidaci neuspořádaných ekonomických a politických poměrů a co lze od dnešního Ruska vlastně čekat. Teprve v nejnovější době je Ruská federace prezentována jako stabilizační prvek mezinárodní politiky, což ovšem bez hlubší znalosti ruských poměrů může vést (a často vede) ke zkreslování úlohy Ruské federace v dnešním, převážně kapitalistickém světě. Čím dál více lidí se opět „přichyluje k tomu velikému dubisku“, které už opět něčemu vzdoruje, jen s tím rozdílem, že zatímco v 19. století byl předmětem jeho vzdorování germánský nátlak, v dnešní době je to zahraniční politika Spojených států amerických.

Na tomto místě chci zdůraznit, že k ruské kultuře a k ruskému jazyku (který na velmi dobré úrovni aktivně ovládám) mám velmi kladný vztah. Už během vysokoškolského studia se mi mnozí spolužáci posmívali, že jsem rusofil. Mezi mé oblíbené spisovatele patří M. Šolochov, V. Katajev a A. Gajdar, z filmových tvůrců jsem si oblíbil například S. Bondarčuka. V žádném případě nepatřím k lidem, kteří pohlížejí na Rusko pod prismatem mýtů a předsudků. Nicméně současné proruské postoje některých českých komunistů mě značně znepokojují, a to zejména v souvislosti s událostmi na Ukrajině (kam mimochodem již delší dobu pravidelně jezdím a troufám si tvrdit, že o skutečném životě pracujících lidí a jejich rodin v této zemi vím mnohem více, než lidé, kteří jsou v tomto směru odkázáni pouze na zprostředkované informace). Snad vzpomínky na zašlé doby sovětské slávy, snad snaha najít nějakou účinnou protiváhu severoamerické světové supervelmoci vedou některé české komunisty k tomu, že hledají spásu v dnešním Rusku. Avšak je takový přístup pro komunistu vůbec přijatelný? V první řadě je třeba si uvědomit, že současná Ruská federace není o nic méně buržoazní a o nic méně kapitalistická, než jakákoliv západní země, ať už členský stát EU nebo samotné Spojené státy americké. Naopak, ruská buržoazie má ve své zemi mnohem pevnější a stabilnější postavení, než buržoazie v západních zemích. Autoritativní, ne-li přímo diktátorský systém Putinovského Ruska je založen na nejtěsnějším propojení mocenské a ekonomické „vjerchušky“, jejíž představitelé si mohou dovolit takové zásahy do práv a svobod občanů, o nichž si jejich západní kolegové mohou nechat jen zdát. Vykořisťování pracujících občanů Ruské federace kapitalistickými magnáty a oligarchy je téměř dokonalé. Obrana zájmů pracujících v podstatě neexistuje, protože se na ni nikdo nezmůže, což vzhledem k objektivním podmínkám ani nepřekvapuje. Ustrašené a zkorumpované odborové hnutí nemůže plnit ani své základní funkce, podobně jako opozice, která je sice formálně trpěna, ovšem fakticky vykázána do velmi úzkých mezí, a to často za použití policejní a justiční mašinérie oddaně sloužící svým chlebodárcům. A pokud vám takto vylíčená situace připomíná něco z našeho domácího, středoevropského prostředí, pak vězte, že v Rusku vše funguje mnohem systematičtěji, propracovaněji a hlavně drtivěji. Občas si dokonce říkám, že objektivní podmínky pro nastolení socialistického uspořádání společnosti jsou v nynější Ruské federaci ještě horší, než v kterémkoliv západoevropském státě.

A tak, zatímco evropský západ je zmítán všeobecnou krizí a postupně směřuje k naprostému materiálnímu i morálnímu krachu, dnešní Ruská federace představuje kapitalistickou mocnost prvního řádu, jejímž ekonomickým a mocenským elitám se podařilo bezpříkladně účinným způsobem upevnit své pozice. Navíc tato kapitalistická mocnost disponuje mohutnou armádou, která je vybavena těmi nejmodernějšími zbraňovými systémy, před nimiž západní experti zůstávají stát ohromeni, když už se s nimi vůbec mají možnost seznámit.

Nepopírám, že například z hlediska kulturního (i s ohledem na jazykovou příbuznost) pro nás může být i dnešní Rusko zdrojem inspirace, avšak sympatie k současné Ruské federaci a souhlasné postoje vůči její nynější zahraniční politice ze strany představitelů komunistického hnutí ve mně vzbuzují značné obavy.

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | registrace | podmínky | mapa stránek | výměna odkazů